Mai a Kateřina Adamová Linhartová
Navzdory možnému zdání se nestává zas tak často, že by se současní umělci a umělkyně nepokrytě přihlásili k určitému, evidentně krátkodechému trendu. Tím spíš že se v případě ornamentálního hermitismu neboli poustevnictví jedná o módu, která dosáhla boomu v Anglii druhé poloviny 18. století. Převážně sekularizovaní rousseauovští hermiti tehdy vtělovali ideál osamělého usebrání, který byl typicky situován do prostých chýší v ústraní kvazi-přírodního milieu aristokratických parků. V takové pastorální idyle se mohli oddávat melancholické kontemplaci nad pomíjivostí věcí, a to nikoli z vlastních pohnutek, ale pro potěšení svých pánů a pro rozptýlení jejich hostů. Doklad o praxi najímání ornamentální hermitů poskytuje především několik dochovaných inzerátů poptávajících tyto nečinné pracovníky.
Z průzkumu dostupných historických pramenů se nicméně nezdá, že by se na vypsané pozice hrnulo příliš zájemců. Nedostupnost či případná nestálost poustevníků však nepředstavovala zásadnější překážku. Někdy postačily hermitské atributy, mezi něž patří lebka, přesýpací hodiny, kniha anebo brýle. Pomocí takových rekvizit byly poustevny upravovány tak, aby vypadaly, že si jejich obyvatel jen momentálně odskočil a že se může každou chvíli vrátit. Jindy byli lidští hermiti nahrazování automatony, tedy dalším populárním výstřelkem oné doby. Tito proto-roboti se dokázali pohybovat, a dokonce mluvit a v některých ohledech svou spolehlivostí předčili své lidské protějšky. Taková automatizace poustevnického výkonu ještě prohlubovala napětí mezi prací a jejím popřením, kterým se ornamentální poustevnictví vyznačovalo. Zjevná inscenovanost celé situace přitom požadovanému efektu dojímání se a rozjímání nijak nevadila.
Profesionální kariérní eskapismus ornamentálních hermitů neobnášel jen ambivalentní vztah k práci, ale i k oné kýžené samotě. Ornamentální poustevny sice představovaly místa odloučeni, ale toto odloučeni bylo stále znovu a značně okázale předváděno na odiv vybrané společnosti. Vyvázáni se ze společnosti tak odevždy směrovalo zpátky k této společnosti, jíž mělo poskytnout aspoň zdánlivou možnost nahlédnout na sebe sama zvenku. Jádro tohoto hermitismu proto spočívá zejména v představě, že někde zbývá nějaký vnějšek, tj. něco původního a nezprostředkovaného. Tito „první peformeři“, jak říkají Vojtěch Novák a Elena Pecenová, fungovali jako avataři, když na základě komerčního pověření vtělovali poustevnické aspirace a stávali se projekcemi životních způsobů, které jejich zaměstnavatelé nemohli nebo nechtěli naplňovat. Podle předního experta na ornamentální hermetismus Gordona Campbella zaplnili prázdno, které tu zbylo po ústupu ornamentálně hermitského trendu na začátku 19. století, zahradní trpaslíci. V aktuální situaci se nicméně nabízí i další kandidáti na post dědiců někdejších nájemných poustevníků. Právě umění totiž může v urbánních zahradách probíhajícího developmentu fungovat souběžně jako ornament postupující gentrifikace i jako memento, že jsou tu ještě jiné věci.