Skupinová výstava
Výstavní projekt dvou autorek různých generací, Kateřiny Adamové Linhartové (1977) a Mai (2000), se prostřednictvím kresby a objektové instalace vyrovnává herním i kritickým způsobem s významovou mnohoznačností zdánlivě samozřejmých společenských daností, standardů a normalit. V základním půdorysu výstava naplňuje formát mezigenerační sociální sondy.
Tematizuje afirmační realitu společenského maskování; mimikry, do kterých jsou jedinci vtahováni mnoha způsoby a mechanismy, nebo které si sami vytvářejí jako svého druhu sebeobranu. Jedním z nich je sdílený status reprezentace v online prostředí sociálních sítí, kde vzniká „pospolitost“ s nepevnými, tekutými digitálními základy. To podstatné, esenciální, co zakládá a vytváří každou bytost v její kořenové jedinečnosti, je přemazáváno formální redukcí binárně skládaného, zcizovaného a rychle distribuovaného povrchu.
Sdílení se anonymizuje, formalizuje, a tím ve zpětné vazbě mění i samotnou kvalitu vztahů, a tedy i života. Obě autorky se proti této většinové tendenci svým dílem vymezují. Svou citlivost staví na křehkosti jakékoliv přítomnosti uvnitř nepřeberného množství situací. Kateřina Adamová Linhartová má blízko k odlehčující, i když často kruté a bolestné sebeironii. Mai zase kontroluje brutalitu výrazu poetizujícím a do jisté míry aktivistickým kontextem. Proti mechanismům vnější manipulace staví obě autorky vnitřní pravdivost prožívajícího subjektu. Proti designování a formalizaci mezilidských vztahů staví méně efektní, zato celostní a smysluplnou rozpornost lidské existence, která se netají tříštivou povahou nevyzpytatelných emocí ani nutností poznat odvrácenou stranu jevů a zkušenosti, jež jsou součástí lidské interakce.
Název výstavy ENDEMITNÍ KULTIVAR odkazuje na paradox a absurditu retušovaného odosobněného světa, který nově kóduje nejobecnější zkušenost tím, že nás prostřednictvím vyvíjeného tlaku a za daných vnějších pravidel nutí hrát různé role, a tím participovat na proměně vlastní identity. Aktivní umělecký přístup k tomuto statu quo, který už dávno není jenom havlovským „pokoušením“, vytváří nutné alternativy, v nichž se obnovují a zachovávají přirozené instinkty lidství, jež jako stabilní principy prostupují časem od nepaměti.
To, co je „endemitní“, vnímejme v rámci projektu jako přirozený pud kompromisního přizpůsobení se daným podmínkám, zatímco „kultivar“ reprezentuje způsoby rezistence, které znovu kriticky nastolují, byť v polohách osobních, intimních a nejintimnějších, úsilí každého subjektu o maximálně svobodný život, jehož základem je možnost se sám za sebe rozhodovat a volit si vlastní cestu.
Endemitní kultivar je sociální svár uvnitř každé citlivé bytosti, která k životu potřebuje sebereflexi. Jinými slovy je stejně obtížné věci sdílet jako nesdílet a izolovat se. Ke smysluplnému vitálnímu pohybu reflexe dochází ve vztahovém poli právě těchto polarit.