Vilma Leino
Za přispění složitých společenských, hospodářských a strukturálních výzev globálního neoliberalismu se výstava Breaking the Course of the European Boomereng zaměřuje na způsoby, jak zabránit soudobému zhoršování nerovnosti napříč Evropou, aniž bychom se nutně vraceli k imperialismu. Vychází z historické solidarity mezi evropskými i světovými pracovními odbory a zachycuje tvůrčí zákroky umělectva, jež se zabývá strategiemi a myšlenkami souvisejícími s prací, vzděláváním a využíváním jak společenských prostředků, tak přírodních zdrojů.
Evropa odjakživa trpěla nedostatkem obojího. Skutečnost, že již na konci 15. století si nedokázal vystačit se svými zdroji, ji mimo jiné přiměla ke kolonizaci jiných částí světa. V současnosti se dávné imperiální vztahy projevují více skrytým způsobem ve formách vykořisťování finančních prostředků i přírodních zdrojů. S počátkem dekolonizace na konci druhé světové války si Evropa, především její západní část, uchránila své imperiální zájmy tím, že vytvořila nejrůznější globální neoliberální projekty typu Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace a Skupina Světové banky. Přestože se považují za neutrální, ba dokonce dobročinné struktury, tyto instituce pouze zachovávají status quo, v rámci nějž chudé (byť mnohdy na zdroje bohatší) národy zůstávají za pomocí dluhů a obchodních dohod pod kontrolou těch bohatších.
V souladu s nastavením vztahů mezi Evropou a zbytkem světa se na starém kontinentu utvořily obdobné hierarchie také interně. Nástup eura a Evropské banky způsobil zadluženost mnohých tradičně méně prosperujících členských zemí, čímž se zajistilo přetrvání dominance západní a severní Evropy. Takové uspořádání připomíná imperialistický bumerang, jako ho popsali Hannah Arendt, Aimé Césaire a Michel Foucault. Navzdory příslibům pozdějším členským zemím EU na východě a jihu dodnes nedošlo k hospodářskému vyrovnání mezi nimi a státy na západě a severu. Staré mocenské dynamiky se tak zachovaly a posílily. Ekonomická nerovnost mezi oběma stranami se prohlubuje, což umocňuje destabilizaci.
Nerovné postavení národů reflektuje prohloubení třídních rozdílů mezi jejich občanstvem. Jak dokázal francouzský ekonom Thomas Piketty, globální nerovnost strmě narůstá. Evropané se již nespokojí s vědomím, že jsou na tom obecně „lépe“ než obyvatelé Brazílie či Konga, poněvadž stejně jako ostatních 90 procent světové populace zakouší pracovní nejistotu a rychlý úpadek standardu žití. Naše situace má za následek nárůst obliby populistických a fašistických ideologií a změnu politického klimatu v Evropě. Po desetiletích utužování vztahů mezi členskými zeměmi jejich vzájemná důvěra klesá. Z uměleckého i kurátorského hlediska se Breaking the Course of the European Boomerang věnuje otázce, jak zastavit tuto destruktivní spirálu. Toto je kontext, na nějž navazují vystavující, vyjadřující svou praxí pocity, alternativy a transformace týkající se různých globálních i lokálních nerovností.
Z rozmanitých tvůrčích poloh se vystavující zaobírají těly, zdroji a dějinami uvězněnými v systémech vykořisťování, zadlužení a nejistoty. Mona Vatamanu a Florin Tudor vítají návštěvnictvo svou ručně vyšívanou mapou světového dluhu, která vystihuje prosperitu založenou na finančních spekulacích a implicitních mocenských hierarchiích. Uhlové kresby Nikity Kadana, stopování ztracených semen Jumany Manna a parodie post-socialistické privatizace Nomedy a Gedimina Urbonas vyobrazují nespravedlivou dělbu zdrojů vinou válek, agrikultury a ideologie.
Vybraná díla se soustřeďují na žité a emocionální aspekty vykořisťování. Lesie Vasylčenko se podařilo do časových asambláží, v nichž se trauma a vzpomínky přenáší z generace na generaci, vměstnat století nocí a dekády úsvitů. Kresby Almy Gačanin se staví proti jazyku korporátní moci a vyjevují, jak dominance a podřízenost utváří emocionální a typicky ženské podoby práce. Aterraterra potom dekonstruují zemědělské mýty o přirozenosti a zachycují, že i pouhé údajně „přirozené“ rajče se do Evropy dostalo vlivem politické a hospodářské kontroly.
Ostatní výtvory se vztahují k současným formám práce a přežití. Pilvi Takala a Alicja Rogalska vyzdvihují oběti zakázkové ekonomiky, jejíž pracovnictvo je pro nás neviditelné, a přitom udržuje v provozu digitální platformy i celá města. Společná instalace Víctora Santamariny a Árona Lődi spolu se sochařským přetvořením domácího nábytku Jense Masimova a lavičkami Moniky Janulevičiūtė představují vyčerpání, odpočinek a křehkou rovnováhu mezi přežíváním a sebeúctou. Kolektivy lilky_60200 a Good Praxis se zase rozhodly zkritizovat samotný svět umění. První kolektiv tak činí s využitím ironie, kdy nejistotu přetváří na hravý labyrint, a druhý využívá strategie post-růstové klimatické praxe. Vystavená díla nenabízí žádné jedno společné řešení. Naopak zachycují chaotickou multidimenzionální realitu, v níž se protíná globální s lokálním, minulost se současností a osobní se systémovým. Tato polyfonie zpodobňuje nerovnost v celé její šíři. Aniž by celou problematiku zjednodušovali, vystavující navrhují hned několik cest ven. Namísto jednotného řešení přichází s alternativními přechodnými lokálními a vzájemně závislými modely, které by nám mohly napomoci se vymanit z destruktivní spirály nerovnosti a nastínit potenciální budoucnosti, v nichž se vyhneme navracení imperiálního bumerangu.