Rekonstrukce č. 6

Starověký nekonečně se vrstvící paradox Zénóna z Eleje vypovídá o absurditě pohybu, který je ze své podstaty nemožný. Achilles nikdy nedožene želvu, ačkoli je nejrychlejším běžcem ze všech. Než totiž Achilles stihne doběhnout na místo, kde se želva nacházela, ona se vždy o kousek posune, a tak až do nekonečna. Nikdy ji tak nestihne dohonit.

Daniel Nováček se v sérii Rekonstrukce, na níž kontinuálně pracuje od roku 2018, postupně snaží zrekonstruovat jednotlivé situace, jež vypovídají o nastavení naší společnosti, kterou charakterizuje především orientace na výkon, úspěch a neustálý růst všeho a všech. Tyto situace většinou vychází z umělcova života nebo ze zkušeností jeho blízkého okolí, kdy se v pozdějších sériích jedná o situace částečně fikční. V každém případě je v jeho videoinstalacích vždy analyzován způsob, jakým reagujeme na společenské uspořádání, jehož jsme součástí a vztahujeme se k němu. V současnosti se spoléháme na nekonečný příliv mediálních a technologických novinek, podílíme se na tvorbě nových úspěšných projektů, neustálém, byť zpomalujícím se růstu HDP a zvyšující se produktivitě. Koncept světa neomezených možností je neustále glorifikován, což se projevuje o to intenzivněji v postsocialistických zemích, kde je intenzivně podporován diskurz založený na konceptu demokracie stojící na volném trhu a neoliberalismu.

Filozof Armen Avanessian avšak označuje dnešní globalizovaný svět za postdemokratický. Spousta rozhodnutí totiž probíhá ve skutečnosti na základě nedemokratických principů. Jedinec jen velmi ztěžka ovlivňuje objektivní podmínky, ve kterých žije. Nováček nám předkládá do posledního detailu promyšlenou ideu, že neoliberalismus vede k deziluzi (nejen) mladé generace a že v ní utváří tendenci k útěku do jiného světa spolu s pocitem nemožnosti najít v reálném životě skutečné naplnění. Čím více víme o světě a o člověku, čím více se tento svět racionalizuje, tím více vedou naše pocity k deziluzi. Jak máme být šťastni, když kolem nás neustále kolují informace o tom, že planeta při tomto tempu neúprosně rychle spěje ke svému zániku? Jak se máme vztahovat k naší budoucnosti?

Až jaksi sebetrýznivě zkoumaná realita se projevuje v situacích, kdy se například snažíme o umělé navození pocitů štěstí pomocí chemických látek nebo když čelíme algoritmizované a předurčující manipulovatelnosti internetu a globalizovaných platforem tím, že utíkáme do imaginativního světa románů či různých forem sci-fi, kde je prostor pro zpomalení a skutečnou, byť smyšlenou svobodu. V Rekonstrukci č. 5 je zhmotněno vyústění všech předešlých rekonstrukcí. Je tu shrnutí způsobu, jakým se vztahujeme k minulosti, jak prožíváme přítomnost a jakým způsobem si (ne)představujeme budoucnost. Jsme tu zacykleni v nekonečné subverzivní smyčce, která ale může končit pouze v podobě naplnění prepperských představ o konci světa, ve kterém prepper (objevující se v páté části série) nepotřebuje ani jednu z věcí, které si celou dobu pečlivě připravoval. Nakonec zjišťuje, že svět po člověku člověka vlastně vůbec nepotřebuje.

Rekonstrukce č. 6, jež je hlavním vyústěním této výstavy, je volným pokračováním předchozích rekonstrukcí, možná jistou formou epilogu. Je nám tu předestřeno teoretické meta-zaštítění celé série. Nováček tu totiž primárně nezkoumá jednotlivé situace, a místo toho analyzuje způsoby, jakými jsou vyprávěny. Klasický příběh je vždy vystavěn tak, aby gradoval. Toužíme po tom, aby se v rámci něj odehrála změna, chceme, aby se postavy nějak vyvíjely, aby rostly. Autor ale ve všech předchozích sériích vždy volil strategii vyprávění, která se vymyká klasickým naratologickým formám.

V Rekonstrukci č. 6 je předložena demonstrace herní strategie, která je záměrně strohá a postupně zkoumá a odhaluje charakter dvou protagonistek. Každá z nich má přisvojený smyšlený charakter, který se snaží navzájem uhádnout. Prvním z nich je Leni Riefenstahlová, filmová režisérka podílející se prostřednictvím svých filmů na propagaci nacistického Německa, která během poválečných soudních procesů tvrdila, že její snímky znázorňovaly realitu takovou, jaká byla, a nic nepřikrášlovaly, není tedy ničím vinna, jelikož její dílo nebylo nástrojem nacistické propagandy. Druhá strana naopak tvrdila, že realitu ve svých filmech estetizovala, což bylo shledáváno jako problematické. V její postavě Nováček tematizuje ideologii vštípenou do příběhů, které jsou předloženy diváctvu. Jde o teoretické nastínění způsobu vyprávění v souvislosti s ideou, která je vždy jeho nedílnou součástí. Do jaké míry dokáže idea ukotvená ve způsobu vyprávění příběhu měnit a utvářet žitou realitu? Na tuto otázku jako by odpovídala druhá z protagonistek, která se stylizuje do třináctileté indické dívky, kterou hromadně znásilnilo několik mužů. Poté, co šla na policii ve městě Lalitpur v indickém Uttarpradéši, ji během rekonstrukce trestného činu znovu znásilnili policisté. Tento příběh je konkrétní demonstrací žité reality (ostatně se skutečně odehrál) a ukázkou toho, jak mohou příběhy manipulovat s realitou a utvářet si ji dle obrazu svého. Jakým způsobem tedy vyprávět příběhy, které nepovedou k ještě větší akceleraci a hromadění hmotného i nehmotného kapitálu a které nepovedou k růstu v jeho konkrétní, ale také metaforické rovině? Existuje vůbec takové vyprávění, které jako by nikam nesměřovalo?

V tomto zamyšlení se jedná o následující: Fakt, že příběh nemá jasné ukončení či gradaci neznamená, že není příběhem. Máme tu co dočinění s re-kontextualizací – ve chvíli, kdy se naučíme konzumovat příběhy, které nebudou založeny na myšlence neustálé gradace a honbou za vším a ničím zároveň, v tu chvíli se objeví větší prostor pro imaginaci, naše myšlení bude uvolněno a dostane se pryč ze zajetí algoritmického, až přespříliš racionalizovaného světa. Tato imaginace potom nemusí být jasně vyřčena, nemusí nám být předložena například ve formě konkrétního sci-fi příběhu. Je podstatné nechat jí prostor. V Rekonstrukci č. 6 se tak po nastolení problému skrývá snaha o určitý typ řešení. Jestliže změníme způsob, jakým vyprávíme a hovoříme o světě, nakonec se nám možná podaří změnit i skutečnost, jíž jsme součástí. Je tu předložen potenciál změny budoucnosti, nebo alespoň uvažování o ní, což je ostatně nutný základ pro tuto změnu.

V předchozích sériích jsou kladeny otázky, které jsou vždy zodpovězeny nebo zpochybněny, kde se neustále vrství protiklady, aby trýznivě vypověděly o generaci, která sama podléhá strukturám, v něž nevěří. V poslední místnosti nám potom autor nabízí zamyšlení nad teoretickými východisky, které reflektují způsob vyprávění, jež v sobě nese emancipační potenciál. Neskončíme v postapokalyptickém světě, kde nás čeká jen další zklamání (jako je tomu v Rekonstrukci č. 5), nýbrž je nám umožněn a ponechán prostor pro uvažování o tom, jak imaginativně přemýšlet. V této meta-rovině, kterou nám Nováček předkládá, už ale nejsme zacykleni. Je tu naopak předložen návod, jak jednou utvořit společnost, jež nebude přemýšlet pouze o neustálém postupu vpřed, ale začne také promýšlet potenciál opakování, udržitelnosti a zpomalení. Možná se tak nejedná o to, aby si prepper nachystal co nejvíce hmotných předmětů nutných k přežití v intencích našeho uvažování. Možná jde spíše o to, jak změnit uvažování zevnitř, redefinovat pojmy, hovořit o světě jinak – nikoliv jen kupit další a další informace. Neustálý pohyb vpřed v tomto slova smyslu, tedy ve spojitosti s nekonečným růstem obecně, se totiž ukazuje jako nefunkční. Zénónův paradox byl ostatně vyvrácen právě kvůli přemýšlení o nekonečnosti času a pohybu vpřed, on totiž i součet nekonečné řady může být konečný. Achilles tedy musí urazit konečnou vzdálenost, aby želvu dohonil.