Pohlednice z pouště

Michaela Spružinová je intermediální umělkyně, a to i přesto, anebo právě proto, že se nejčastěji obrací k médiu skla. Sklo Michaela vystudovala na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a nyní se mu věnuje i v roli pedagožky – coby odborná asistentka v ateliéru skla na zlínské univerzitě. Michaela je ovlivněná ústeckou uměleckou scénou, ale nejen jí. Svá díla formuje jako kritický komentář k současné populární kultuře, která ji fascinuje i provokuje zároveň.

Její témata se ale nedotýkají jen masové kultury, estetiky kýče a nesmyslu, budovaného často pomocí figurálních nebo krajinných motivů. Autorka pracuje také s vážnějšími tématy, jakými jsou například vnímání (vlastního) těla a jeho (re)prezentace v současné vizuální kultuře. V souvislosti s jejími díly bychom mohli mluvit i o tělu hybridním, tělu v neustálé proměně a přerodu. Michaela pracuje s náročnou technikou tažených skleněných nití, z nichž vytváří jakési sítě či specifické textilie. Těmito sítěmi „oplétá“ či „obmotává“ v případě objektů jejich model ze sádry nebo sibralu, v případě závěsných reliéfů nechává nitě v peci lehnout. Její objekty poutavým způsobem kombinují křehkost materiálu, jemnost a delikátnost práce a drsnost pointy.

Michaela tradici českého skla samozřejmě ctí, ale jen do té míry, do jaké jí poskytuje nástroje k vyjádření obsahů, které ji zajímají a připadají jí podstatné. Silná tradiční zakořeněnost českého skla ji omezuje a svazuje. Ráda proto překračuje a narušuje jeho hranice, různými způsoby je pokouší a (přeneseně i doslovně) rozpouští. Jedním z jejích oblíbených postupů je práce s vlastnostmi, které má staré, recyklované nebo odpadní sklo. Jeho čirost a průzračnost je dávno tatam, místo skvělých barevných kvalit nastupuje práce s chybou a náhodou. Umělkyně přiznává všechny aspekty recyklovaného, druhotného skla, dává mu novou podobu a nový život. Oproti klasické sklářské produkci, která je energeticky velmi náročná, ekologicky nešetrná a která si zakládá na luxusnosti materiálu a provedení, tak nabízí udržitelnou, ale především vizuálně přitažlivou a významově silnou alternativu. Ve svých aktuálních dílech tento přístup dále rozvíjí. Zpracovává zbytky skel a střepů firmy Egermann z Nového Boru. Název firmy odkazuje na významného technologa, inovátora a obchodníka Friedricha Egermanna, který v první polovině 19. století vynalezl měděnou lazuru a české, především rubínové sklo pod svým jménem též exportoval. Bohatost, zdobnost a luxusnost skel soudobé sklárny Egermann, která se však v době pandemie covidu-19 dostala do insolvence a následně zanikla, souvisela s orientací jejich produkce na bohaté zahraniční odběratele v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech.

V intermediálně laděné instalaci Pohlednice z pouště Michaela oživuje a transformuje nejen fragmenty luxusního skla Egermann, ale i modernistické koncepty a vize. V první řadě aktualizuje techniku koláže. Kombinuje náhodné tvary střepů, celé tabule kýčovitého skla i jeho úlomky různým způsobem vrství. Doplňuje je kresbou obyčejnou pastelkou na pískovaném podkladu nebo kompozicemi ze skleněných nití a jejich částeček. Vznikají tak jedinečné skleněné reliéfy, které někdy připomínají pracnou výšivku. Odlesk luxusu na této „skleněné koláži“ ve zbytcích exportního zboží české výroby ale již nevypráví primárně modernistický příběh o pokroku, o vzniku nové umělecké skutečnosti. Mnohem více se jedná o příběh globalizovaného světa s celosvětovým koloběhem zdrojů a materiálů, lidské práce a turismu, příběh o propastných rozdílech mezi různými společenskými vrstvami. Je to také příběh o exotičnosti, kterou bohaté saúdské klientele může zprostředkovat evropská a speciálně česká tradice skla, naopak pro Evropany bude tuto exotičnost zastupovat více či méně konkretizovaný orientalismus. Do této bohaté sítě významů a asociací spojených s orientalismem a exotismem patří také fenomén sexuální turistiky – v dílech Michaely Spružinové jsou erotické a sexuální motivy běžně přítomné a konkrétně téma sexuálního turismu autorka kriticky reflektuje dlouhodobě.

Vrátíme-li se ke srovnání s modernistickou technikou koláže, můžeme v této souvislosti připomenout díla Karla Teiga nebo Jindřicha Štyrského. Jejich koláže ve formě pohlednic či pozdravů z cest jsou zprávami o „všech krásách světa“, o hledání a nacházení zemí poetismu, jsou to pohlednice z utopie. V případě děl Michaely Spružinové bychom mohli spíše mluvit o pohlednici z dystopie, ze světa, který již dávno nedrží pohromadě, který se rozkládá pod důsledky lidského sebestředného jednání – o Pohlednici z pouště.