Radka Částková a Magdalena Šimurdová
Nehltejte život, ať vám není špatně. Raději kousek po kousku… Jídlo je jako rituál důležitou součástí životního stylu a tradice. Stává se symbolem jednoduchosti, kvality a poctivé práce. Spojuje kultury, chutě a generace. Rituál je jako jídlo, které můžeme sami i společně vstřebávat a trávit. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře… Co pohání rituál? Hlad. Hlad po vědění, po uspokojení potřeb. Často je hybnou silou také chuť. Chuť pocítit požitek a zažít. (Pokud máte dobré zažívání.) Sdílený požitek má totiž často podobu drobných, opakovaných gest – usednutí ke stolu, nabídnutí šálku kávy, pozvednutí skleničky. Právě v těchto nenápadných momentech se rodí rituál, který přesahuje prosté nasycení. Jídlo tak vystupuje jako médium vztahovosti: propojuje tělesnou potřebu se sociální zkušeností, osobní paměť s kulturně sdílenými významy. To, co se může jevit jako banální každodennost, se při bližším pohledu ukazuje jako komplexní pole symbolů, emocí a očekávání.
Výstavní projekt Jídlo jako rituál se pohybuje na průsečíku těchto rovin a sleduje, jak rozmanitě se vztah k jídlu zapisuje do individuálních i kolektivních zkušeností. Pozornost směřuje k potěšení z chutí a smyslovosti, k rytmu každodenních návyků i k tichým, intimním strategiím, jimiž si prostřednictvím jídla organizujeme vlastní svět. Současně však projekt otevírá i kritickou perspektivu: připomíná situace, v nichž se jídlo proměňuje v nástroj disciplinace, společenského hodnocení či tlaku na tělo a identitu. Protože to, co nás nenasytí, je moc sociálních sítí.
Zúčastnění umělci a umělkyně přistupují k tématu z různých pozic a skrze odlišná média, čímž vzniká mnohovrstevnatá struktura výpovědí. Výstava tak neformuluje jednotný závěr, ale spíše rozprostírá pole významů, v němž se osobní zkušenost setkává se širším společenským kontextem. Jídlo jako rituál zve k pozornějšímu vnímání zdánlivě samozřejmých situací a otevírá prostor pro sdílení, zpochybnění zažitých představ i novou citlivost vůči tomu, jak hluboce je jídlo vepsáno do našich životů.
V díle Zas a znova Markéty Feltové se intimní zkušenost raného mateřství proměňuje ve vizuální mapu času, který se rozpadá na drobné, neustále se opakující úseky. Autorka vychází z prvních měsíců kojení – období, kdy se z původně jasně ohraničených okamžiků stal téměř nekonečný rytmus, jenž postupně stíral rozdíl mezi dnem a nocí. Deníkové záznamy jednotlivých kojení, které si Markéta zpočátku pečlivě vedla, se postupně mění v neuspořádanou stopu. Lineární vnímání času přestalo dávat smysl. Vše se slévá do jediného proudu, v němž začátky a konce ztrácejí svou jistotu.
Instalace vytvořená pěti vertikálně zavěšenými pásy pauzovacího papíru vytváří prostor jemně oddělené reality. Divák je zván vstoupit dovnitř – do místa, kde se svět za tenkou membránou jeví rozostřený, zpomalený a jakoby vzdálený. Tento polouzavřený prostor funguje jako metafora pro stav, v němž se autorka ocitla: intimní, lehce zastřený mikrosvět, kde se běžné vnímání času i reality proměňuje v tichý, opakující se rytmus každodennosti.
Sochařský objekt Vynášení Morany tematizuje jídlo nikoli jako předmět spotřeby, ale jako symbolickou obětinu. Michael Franče vychází z osobního rodinného mikro-rituálu – sdíleného momentu první jarní zmrzliny s dcerou. Okamžik, kdy kopeček zmrzliny sklouzne z kornoutu na zem, zde není čten v logice konzumu jako nehoda, ztráta ani důvod k dětskému pláči, ale jako tiché, téměř iniciační gesto obětování. V této situaci se banální moment otevírá širšímu významu a připomíná pradávnou lidskou potřebu symbolicky reagovat na proměny ročních období.
Umělec v tomto gestu rozpoznává nevědomou paralelu k tradičním obřadům spojeným s koncem zimy. Kulisy našich životů se proměňují, tradice mění své formy, avšak potřeba symbolicky uzavřít období zimy a touha uctít návrat slunce, tepla a nového cyklu přitom zůstává překvapivě stabilní. To, co se v lidových zvycích odehrávalo prostřednictvím vynášení Morany či Smrtky, se zde přesouvá do současného městského prostředí. Tající zmrzlina dopadající na zem se stává obětinou slunci a půdě – drobným symbolem končícího chladu.
V galerijním prostoru stojí realisticky pojatá dětská figura obklopená rozptýlenými, ručně modelovanými a glazovanými kopečky zmrzliny. Ty vytvářejí symbolické pole, které přesahuje konkrétní příběh jedné rodiny. Každý z nich může být připomínkou jiného dítěte, které v podobném okamžiku nevědomky opakuje tentýž rituál. Instalace tak připomíná, že některé z nejvýznamnějších obřadů lidského života nevznikají z tradice ani kalendáře, ale rodí se spontánně – v drobných situacích, které prožíváme společně.
Projekt Barbory Knobové vyrůstá z trpělivého, téměř rituálního pozorování každodennosti jejích prarodičů. Sedmdesát tři let trvající soužití se opíralo o pevně zakořeněné návyky, z nichž nejvýraznějším bylo společné stolování. Pravidelně se opakující struktura času zde fungovala jako jemná, avšak neustále přítomná osa, která držela pohromadě rytmus jejich domácnosti.
Smrt dědečka tuto křehkou rovnováhu narušila. Rituál, kdysi sdílený a samozřejmý, se proměnil v prázdné gesto. Barbora sleduje právě tuto proměnu – tiché rozpadání společné každodennosti a její občasné znovuoživení během návštěv u babičky. V těchto setkáních se objevuje nejen snaha navázat na ztracený řád, ale i jemné zrcadlení mezi autorkou a babičkou: podobnost v gestech, držení těla či drobných pohybech, které jako by přeskakovaly napříč generacemi.
Jídlo se v projektu stává médiem paměti, kontinuitou, která překračuje osobní historii a dotýká se širšího tématu mezigeneračního předávání zkušenosti. Rituál je zde chápán jako prostor, kde se minulost a přítomnost protínají v každém prostřeném stole. Umělkyně ve výsledné instalaci kombinuje černobílé a barevné digitální fotografie.
Připojený deníkový projekt vychází z každodenního zaznamenávání momentů spojených s jídlem, které autorka pořizuje během svých častých přesunů napříč republikou. Instantní dětský fotoaparát, jenž používá, vytváří otisky situací stejně proměnlivé jako prostředí, kterými prochází. Termocitlivý papír však neúprosně bledne a obraz se postupně vytrácí. Prchavost materiálu se tak stává součástí samotného sdělení – vizuální stopa mizí, ale její význam se pokoušejí uchovat krátké textové záznamy. Vzniká intimní mapa jednoho životního období, složená z rituálů, rodinných situací i zdánlivě banálních chvil, jejichž význam se proměňuje spolu s materiální podobou díla.
Slova, která se na první poslech tváří jako dobře míněné rady, drobné žerty či projevy starostlivosti, se v dílech Yvony Kovářové mění v obrysy norem. Věty, jež se v každodennosti opakují téměř automaticky, se stávají neviditelnými mantinely určujícími, kdo se vejde do přijatelných představ o těle a kdo z nich vyčnívá. Tyto fráze se nám zapisují pod kůži tiše a vytrvale, až se stávají součástí našeho vnitřního hlasu. Díla z cyklu Myslí se to dobře otevírají otázku, jak takové poznámky formují naše sebepojetí a proč vůbec cítíme potřebu komentovat těla druhých, jako by byla veřejným prostorem určeným k hodnocení.
Vizovické pečivo, tradiční nositel příběhů a rituálních gest, zde vystupuje v nečekané roli. Místo drobných figurek vznikají z těsta věty – normativní výroky, které se kolem jídla a tělesnosti tradují s podobnou samozřejmostí jako rodinné recepty. Materiál, jenž byl původně určen ke konzumaci, se proměňuje v médium, které nelze „strávit“ beze zbytku. Každá fráze připomíná, jak často se právě u stolu, v prostředí, které by mělo být bezpečné a intimní, odehrává nenápadná regulace toho, jak máme vypadat, jíst či existovat.
V instalaci se těsto stává rituálním nástrojem k uvědomění si hranic, které nám společnost podsouvá. Autorka otevírá prostor k přehodnocení a pozastavení se nad tím, co jsme si zvykli polykat mlčky. Kovářová hledá skrze své dílo způsob, jak znovu získat vztah ke svému tělu i k sobě samým.
Cyklus Michaeli Munzarové se soustředí na fenomén současného food artu – tvorby zvířat, květin, architektur nebo iluzivních objektů z potravin. Jídlo přestává být pokrmem a stává se obrazem, objektem a scénografií. Inspirace Dalího legendární knihou Les Diners de Gala je patrná. Realita je deformována, přeháněna a inscenována. Dalí pracuje s tělesností, přebytkem a lehkou groteskou. Pokrm je zde víc než jídlo – je to symbol touhy a fantazie. Současný food art tuto hru dál rozvíjí, jen jiným vizuálním jazykem. Zvířata z ovoce, monumentální dorty připomínající sochy nebo dezerty imitující jiné materiály – to vše je formou novodobého surrealismu, v němž se potravina mění v iluzi a realita si obléká nový kostým.
Michaelu fascinuje právě ten okamžik, kdy chuť ustupuje do pozadí a jídlo je tvořeno především proto, aby bylo obdivováno. Konzumace je odložena, někdy dokonce nežádoucí – důležitější je dokonalost formy. Co nás tedy sytí? Moc sociálních sítí? V obrazech autorka zachycuje právě tu proměnu, kdy se jídlo stává objektem, který balancuje mezi krásou a absurditou. Je precizní, svůdné, ale zároveň lehce zneklidňující. Připomíná sochu, která je měkká a pomíjivá.
Volba klasické malby tento paradox ještě zvýrazňuje: zpomaluje jinak prchavou existenci food artu, který bývá určen k okamžitému obdivu a rychlému zániku. Malba mu propůjčuje trvalost – zachycuje iluzi ve chvíli, kdy se ještě nerozpadla, a umožňuje nám ji pozorovat s odstupem, který v digitálním světě často chybí.
Instalace Hausfraukunst odkazuje vzdáleně na Antropometrii Yvese Kleina a principy abstraktního tašismu. Lucie Vobr pracuje s představou vaření jako nenápadného, avšak hluboce zakořeněného každodenního rituálu. Příprava jídla zde není redukována na praktický úkon vedoucí k nasycení, ale objevuje se jako proces, v němž se propojují tělo, paměť i péče. Opakované dotyky horkého nádobí, manipulace se surovinami a práce s teplem vytvářejí sérii gest, která se postupně ukládají do materiálů stejně jako do lidské zkušenosti. Jídlo se tak stává spíše dějem než objektem – proměnou, která probíhá současně v látce i v člověku.
Prostor instalace je utvářen dvěma objekty z termocitlivého papíru. Do jejich povrchu jsou pomocí rozpáleného kuchyňského náčiní vepsány tepelné stopy, které fungují jako pomíjivé kresby. Divák mezi nimi prochází jakousi křehkou krajinou záznamů, jež postupně blednou a mizí. Papír zde funguje jako citlivé médium paměti – zachycuje neviditelné působení tepla podobně, jako se opakované rituály péče a vaření otiskují do těla.
Střed instalace zaujímá nadživotní objekt dvojbřicha vytvořený ze včelího vosku. Nejde o realistické torzo, ale o anonymní tělesný objem, který osciluje mezi představou lidského těla a nádoby. Do jeho povrchu je teplem částečně otisknuto porcelánové a kovové kuchyňské náčiní. Kuchyňské předměty tak přestávají být vnějšími nástroji a stávají se součástí těla jako další záznam, šrám či popálenina.
První výstava s názvem Polévka na baru vznikla jako výsledek setkání dlouholetých přátel a aktivních tvůrců, které spojuje společné studium na plzeňské Sutnarce. Během svých studií vedli nespočet inspirativních dialogů, jejichž výstupy byly prezentovány na několika výstavách. Po deseti letech se jim naskytla jedinečná příležitost obnovit dialog a navázat tak na jejich dřívější rozhovory. Díky tomu setkání se rozhodli nadále spolupracovat a vznikl tak kolektiv nazvaný po jejich první výstavě. Polévka na baru je tím pádem bohatým a rozmanitým spektáklem, který reflektuje individuální cesty a zkušenosti umělců, a zároveň je oslavou jejich znovuspojení prostřednictvím designu, konceptuálního umění, objektů i obrazů. Každé dílo nabízí unikátní pohled na různé aspekty lidského života a tvořivosti, a společně vytvářejí mozaiku, která je stejně rozmanitá a inspirativní jako jejich vlastní umělecké cesty. Součástí výstav kolektivu Polévka na baru bývá happening, ve kterém umělci společnými silami vaří polévku pro diváctvo, které se tím samo stane součástí tématu Jídlo jako rituál.