Geovýběh

Martina Káňu jsem poprvé potkal, coby staršího bratra uměleckého cechu, na Akademii výtvarných umění v přelomovém roce 2000. Spekulace o konci světa se tehdy nenaplnily, místo toho se Káňa objevil jako představitel tehdy nejmladší generace po boku zavedených jmen na výstavě Konec světa? v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, kterou koncipoval jako „vídžejský“ set tehdejší ředitel Národní galerie Milan Knížák. Do výstavního celku tvořeného několika okruhy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ symboly smrti, krize identity, umělá inteligence a nový začátek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Káňa se svým objektem Scooter skvěle zapadl.

Dva roky nato diplomoval v ateliéru kresby prof. Jitky Svobodové obřím objektem Transformer, který střídal dvě pozice. Ze stíhacího neviditelného letadla typu stealth (obtížná zjistitelnost) povstala tajemná technokratická bytost, jejíž povrch byl tvořen z uhlíkových vláken. Pokud si uvědomíme, že nejčastější přírodní modifikaci uhlíku tvoří grafit, který byl základní prvkem mateřského ateliéru kresby, pak pochopíme velmi rafinovanou podprahovou práci s materiálem, který autor metaforicky transformoval do nové polohy – trojrozměrné kresby se současným obsahem. Byl to právě Káňa, jehož vlivem se do ateliéru dostaly nestandardní kresebné postupy, a to včetně používání sprejů a airbrushe, což iniciovalo následné post-graffiti tendence, které se zde začaly hojně objevovat.

V minulé dekádě byl autor spojován s vysočanskou Trafačkou, připomeňme skupinovou výstavu velkoformátových obrazů Věříme v krizi. Byl součástí guerillové skupiny Ztohoven, jejíž společenský apel měl ve své době velmi silný mediální ohlas. Zúčastnil se výstavy Hraniční syndrom, která měla několik zahraničních repríz. Poslední větší samostatná výstava Káaaňa se uskutečnila v roce 2019 v Sokolově pod kuratelou Josefa Vomáčky. V té době už byl součástí Pragovky, kde se také účastnil výročních skupinových výstav Flying Inn (kurátor: Karel Srp), Post Rubbish (kurátor: Pavel Tichoň), Kolaborace (kurátor: Petr Vaňous) a Excel.

Jeho současná umělecká praxe zahrnuje široké spektrum forem od klasické kresby přes sochy, objekty, malby či asambláže až po instalace. Dlouhodobě jej fascinují geopolitická témata, která ve svých pracích komentuje s vizuální, mnohdy popovou nadsázkou i kritickým poselstvím. Ne jinak je tomu i ve vizuálně komplexní samostatné výstavě s výmluvným názvem Geovýběh, kde vedle notoricky známých starších prací rezonují i zcela nové.

Geovýběh nabízí zneklidňující obraz. Pohraniční bunkry střeží pohyblivé hranice, kopulující drony bezpečnosti se divoce množí, z liposukce zbytečných slov se rodí temné bytosti, černí Oskaři, udělovaní virtuálním hercům jako tokeny za lživé výkony, společnost na pochodu mašíruje v dvojstupech historie, uzavřená v mentálních bytech pohodlí, enkryptovaný nákup bílkovin u pastýře, který je otrokář i filantrop, komiksoví protagonisté bez bublin, atomový robot vyměšuje plutonium do kolektivního vědomí, technokratický dohled na dobu určitou, transpersonální pěna nadnárodní společnosti vstřikovaná do hypothalamu, spěte sladce…

Okruh zájmu Martina Káni je tematický obšírný, přesto ve výběhu převládá aviatika, vojenský arsenál, nadlidi či kyborgové, masově ovládaná společnost, historické události, vzpomínky na budoucnost. Geovýběh je pečlivě ohraničené teritorium, které deklaruje autorovu schopnost podkopávat ustálené úvahy o historických i současných geopolitických systémech a možnostech střetu i konce civilizace.

Káně je poměrně líný dravec, který sbírá sražené mršiny u cesty. Naproti tomu je Káňa pilně pracující autor, který má tendenci dotahovat vše k dokonalosti, a být dravcem uměleckého provozu není jeho naturel. Káňa tak po delší době opět vystrkuje růžky ve výstavních kuloárech a v syrových prostorách White Roomu je slyšet jeho hurónský smích.