Broken Femur

Společná výstava Šárky Koudelové a Gideona Horvátha vychází z téměř mytického výroku antropoložky Margaret Mead. Když byla dotázána studenty, co považuje za první známku civilizace, údajně odpověděla, že zahojení zlomené lidské stehenní kosti – femuru. V přírodě většinou platí, že když si zlomíte nohu, zemřete. Nemůžete utéct před nebezpečím, nejste schopni se dostat ke zdroji vody nebo lovit potravu. Téma výstavy chápou Koudelová s Horváthem jako volání po změně společenských dogmat. Slyší v něm výzvu ke zlomení femuru této společnosti a jeho společnému uzdravení.

Rozhovor Šárky Koudelové, Gideona Horvátha a Piotra Sikory se uskutečnil 26. dubna 2024 u příležitosti výstavy Broken Femur (Zlomenina stehenní kosti) v Pragovka Gallery.

Piotr Sikora: Jsou ve vaší umělecké praxi přítomné aspekty selhání, chyb nebo závad? Zajímají mě jejich praktická a teoretická hlediska. Co se stane, když uděláte chybu?
Šárka Koudelová: Často se setkávám s názorem, že moje umění je velmi precizní, až matematicky propočítané. Není to ale úplně pravda. Rozhodně mám nad svými tvůrčími postupy velkou kontrolu, i když mohou připomínat přírodní procesy. Ve druhém ročníku na AVU jsem se začala věnovat malbě minerálů, které jsem sbírala od dětství. Připadala jsem si zaseknutá a netušila jsem, co si počít. Formálně tyto vrstvy vznikly v okamžiku, když jsem se snažila napodobit geologické procesy. Vyvinula jsem si tak způsob, jak ve svých obrazech zaznamenávat čas, což bylo dost příjemné.

P: Jakého selhání se tedy bojíš? Je to technické selhání, nebo něco jiného?

Š: Nevím, to je dobrá otázka. Možná to, co dělám, není autentické. Často se ohlédnu zpět a uvědomím si, že takhle jsem to původně nezamýšlela. Kdykoli se snažím být ve své tvorbě expresivnější, moc se mi to nedaří. Jednou jsem si dovolila být expresivní, a to, když jsme se synem vytvořili sérii obrazů. Nechala jsem ho něco nakreslit a namalovat, a nakonec jsem kolem jeho skic vytvořila mramorová okna. Celé to bylo dost terapeutické. Tuto práci považuji za určitý symbol rodičovství – vytvářím pro své dítě rám, ochranu, okno.

P: A co ty, Gideone? Jak vnímáš neúspěch? Přeci jen pracuješ s voskem, což je dost křehká záležitost.

Gideon Horváth: V mém případě se musím zkrátka smířit s tím, že se mi nikdy nepodaří svou práci zvěčnit v klasickém tvůrčím smyslu. Vosk má jako materiál vlastní hlavu. Ani po dokončení díla nikdy nedokážete odhadnout, jak se postupem času materiál promění. Když jsem začal pracovat s voskem, pochopil jsem, že nemůžu být všemocným umělcem. Pokud se mi dílo nelíbí, nebo i když se mi líbí, ale nechci si ho nechat, mohu ho roztavit a vytvořit dílo nové. To byl dost osvobozující moment, protože když jsem s voskem začínal, nikdy jsem předtím sochařství nestudoval. Byl jsem a stále jsem samouk.
Pokud jde o selhání, myslím, že je na mnohé umělce vyvíjen obrovský tlak, že musí neustále vytvářet dokonalá díla. Když dílo tyto standardy nesplňuje, pak byste to ani neměli ukazovat veřejnosti. Myslím, že takový způsob myšlení je dost problematický. Když se ohlédnu za tím, co jsem v posledních letech vystavoval, vidím cestu od A k B až po C. Vnímám to jako jeden veřejný příběh plný nedokonalostí, pachtění se, hledání správného řešení, následovného selhání a dalších pokusů a omylů. Každý chce být úspěšný, ale vlastně zastávám názor, že úspěch je v mnoha ohledech nudný. Selhání může být mnohem vzrušující a zajímavější. Jedná se přitom o tak složitý, temný a rozporuplný pojem. Dost mě v tom ovlivnila kniha od Jacka Halberstama The Queer Art of Failure (Queer umění selhání). Transgender filozof Jack v ní píše, že skrze selhání můžeš kritizovat heteronormativní kapitalistickou patriarchální společnost. Místo toho, aby ses zavázal k úspěchu, vyzdvihuješ proces, který se často zakládá na selhání. Pro mě je to úžasný způsob, jak se zmocnit systému zaměřeného na pokrok a učinit ho přívětivějším. Hodně mě to inspiruje.

P: Aby ses ale vůbec mohl podělit o své chyby, musí se o tobě v první řadě vědět. Už jen pouhé zviditelnění tak lze považovat za formu úspěchu. Právo na selhání je vlastně určité privilegium.

G: Rozhodně. Pak se dostáváme k tématu autenticity. Když selžete a nebojíte se toho, umožní vám to pokračovat dál. Něco jiného je, když selžete, abyste byli skutečně autentičtí nebo sami sebou. Je důležité nesnažit se jen slepě naplnit určitá očekávání a zůstat věrný tvůrčímu procesu. Co se týče tématu úspěchu v našem oboru, mluvím-li za sebe, jsem si vědomý úspěchu, který jsem před několika lety nutně nemusel mít.

Š: Dokázal bys mi přiblížit, co vnímáš jako úspěch? Souvisí to se zviditelněním nebo uznáním?

G: Pro mě je jedním hlavních aspektů úspěchu privilegium zviditelnit svou práci, mít možnost ji prodávat a vydělávat na tom, aniž bys musel mít nějaká zaměstnání bokem. Taková pozice je přitom dost křehká, protože se neustále děsíš, že tomu tak nebude napořád.

Š: Myslím, že je to dost osobní. Nehledě na to, že v době sociálních sítí je snadné vyvolávat zdání úspěchu, i když se zrovna stěží držíte nad vodou. Několikrát se mi stalo, že mi zejména mladé umělkyně skládaly komplimenty, jak skvěle zvládám roli umělkyně, matky i kurátorky. Myslím, že to není pravda – tak je to možná prezentované na Instagramu. Nezveřejňuju tam totiž všechen ten chaos a nepořádek doma, kdy mi občas nezbývá než pracovat po nocích. Považuji za svou osobní zodpovědnost zdůraznit, že nic není tak růžové, jak se může na první pohled zdát. Není to snadné a upřímně řečeno, někdy je to frustrující. S postkapitalistickým chápáním úspěchu souvisí obrovské nepochopení.

G: Proto bychom měli volat po zlomení stehenní kosti – opustit paradigma, abychom si mohli znovu osvojit pojem úspěchu a neúspěchu.

P: Zlomili jste si někdy něco?

Š: Myslím, že jsem si dvakrát zlomila ruku. Nebo vlastně obě, jednou levou a podruhé pravou. Bylo mi kolem osmi nebo dvanácti. Ale nic jiného.

P: Traumatizovalo tě to? Máš vzpomínky na tu bolest a proces hojení?

Š: V obou případech to bylo nečekané. Poprvé jsem tancovala kolem táboráku u kamaráda na zahradě. Byla tma a já v jednu chvíli spadla a zlomila si levou ruku. Den nato jsme s mámou a sestrami někam cestovaly, bylo strašlivé horko a mě to během cesty začalo pobolívat. Bylo to docela dobrodružné. Musely jsme najít někoho s autem, aby nás odvezl do nemocnice. Tam jsme zjistily, že ji mám zlomenou, a tak mi ji dali do sádry. Stalo se to uprostřed léta a nesměla jsem se se zlomeninou koupat. Podruhé k tomu došlo v zimě, když jsme si hráli se sestrou a kamarády ve sněhu a měli jsme nehodu na saních. Sestra na mě spadla a zlomila mi druhou ruku. Pamatuju si, že to bylo o vánočních prázdninách, na které nám tehdy ve škole zadali hromadu úkolů. Po něčem takovém jsem je ale naštěstí nemusela dělat.

P: Co ty, Gideone, zlomil sis někdy něco?

G: Srdce (smích). Vlastně ani ne. Několikrát jsem si ale vykloubil rameno, mám s tím dodnes potíže, takže bych někdy měl jít na operaci, na což se zrovna netěším. Jednou jsem si vykloubil pravé rameno a hrozivě to bolelo, protože normálně prostě naskočí zpátky na své místo. Tehdy jsem ho ale měl úplně mimo a výš než normálně. Musel jsem se opřít o stěnu, abych ho vůbec udržel na místě. Na sanitku jsem čekal skoro dvě hodiny. Brečel jsem, ta bolest byla fakt strašná. Pamatuji si, že kvůli Erdoganově návštěvě v Budapešti se sanitka nemohla dostat ke mně do ulice. Letos jsem si rameno vykloubil znovu. Od té doby chodím na fyzioterapii. Užívám si ta sezení. Dotýkají se vás sice velmi jemně, ale stejně to bolí tak, že musíte zatnout zuby a chytnout se lůžka. Postupně se učím bolest přijmout. Uvědomit si, že se blíží, zachovat si od ní odstup a vnímat ji jako něco nějaký zvláštní a nepochopitelný jev. Pokouším se nepanikařit a smířit se s tím, že to holt bude bolet, na čemž není vůbec nic špatného.

P: Vybavil sis to první vykloubení, když se ti to letos stalo znovu?

G: Poprvé jsem si vykloubil rameno ve škole. Bylo mi dvanáct. Stalo se to během basketbalového zápasu. Byl jsem v té době už dost vysoký a na začátku utkání jsem skočil pro míč, který zrovna letěl takovou rychlostí, že mi při chytání vykloubil rameno. Naposledy se mi to přihodilo za jednoho z těch zvláštních zimních dnů, kdy zem zledovatí. Uklouzl jsem a spadl na rameno a jen jsem slyšel, jak prasklo, a ucítil jsem šílenou bolest. Nevěděl jsem, co se mi přesně stalo, tak jsem vstal. Kolem šla paní, která zrovna venčila psa, a ptala se mě, jestli jsem v pořádku. Cítil jsem nutkání ji ujistit, že mi nic není, přestože jsem si tím sám nebyl jistý. To je takový opakující se motiv – pořád chci své okolí přesvědčovat, že jsem v pořádku, i když sám netuším, jestli je tomu tak.

P: Jo, ten pocit znám. Než aby ses na chvíli zaměřil sám na sebe, tak se raději hned pokoušíš uklidnit druhé a nedělat scény.

G: Obecně se bojím pádů, asi kvůli své výšce. Když už spadnu a nevím, jestli jsem si neublížil, nejlepší by bylo zůstat raději chvíli na zemi.

P: Souhlas!

Š: Mám ještě jednu silnou vzpomínku spojenou se zraněním. Sice jsem si tehdy nic nezlomila, ale stalo se mi něco na ten způsob, když jsem ve čtrnácti utrpěla otřes mozku. Omdlela jsem 20 minut. První věc, kterou si po probuzení vybavuji, je, že jsem pořád dokola opakovala: „Nic se neděje, nic se neděje,“ protože jsem si ani neuvědomovala, že už jsem to řekla. Všichni kolem mě prosili, ať s tím přestanu, protože jim bylo jasné, že situace je celkem vážná. Nakonec mě odvezli do nemocnice. Vzpomínám si na tu potřebu všechny ujišťovat, že jsem v pořádku. Sama sebe se ptám proč. Sotva se ti něco přihodí, prvotním impulsem je všechny uklidňovat.

G: Oba máte děti a mě by proto zajímalo, jestli to náhodou nesouvisí s tím, že pokaždé, když se vám něco v dětství stane, tak ze všech stran slýcháte, abyste se uklidnili?

P: To máš pravdu. Myslím, že je důležité, aby si dítě uvědomilo, že tě skutečně zajímá, proč pláče a co ho bolí. Když se mým synům stane něco špatného, snažím se to vzít na vědomí, a ne se nad nimi povyšovat. Je nutné se jejich bolestmi zabývat a respektovat je.

Š: Souhlasím. Myslím, že je důležité nechat děti plakat a umožnit jim procítit bolest – dát jejich pocitům prostor, aby si uvědomily, že je v pořádku se tak cítit.

G: Možná je to i generační záležitost. Naši rodiče jsou taková ta generace: „To je v pořádku, netrap se,“ a: „To bude dobré.“ Prostě optimističtí rodiče z devadesátých let. Protože žijeme v krizi, jsme spíš zvyklí říkat: „Bolí to, bolí to, ale to je v pořádku, že to bolí.“

P: Jakým způsobem může být vaše umění součástí ozdravného procesu? A proč si myslíte, že právě umění může přebírat tuto roli spojenou s uzdravováním, léčením a zacelením?

Š: Samotnou mě překvapuje, že stále věřím, že umění dokáže něco změnit. Na druhou stranu jsem zase velmi skeptická vůči tomu, jestli je něčeho takového současná umělecká scéna vůbec schopna. Přemýšlím, zda je možné uvažovat o procesu uzdravování jako o něčem psychosomatickém nebo spíše metaforickém.

P: Mělo by umění sloužit tomu, aby se člověk cítil lépe, což už je vlastně určitý druh ozdravného procesu, nebo by ho mělo spíše tlačit k tomu, aby se zaobíral různými problémy?

Š: Věřím, že to spolu nějak souvisí. Někdy se zachováš něžně a starostlivě, a jindy naopak musíš být velmi důrazný, kritický, až nepříjemný. Myslím, že umění dokáže obojí. Nejen samotné umění, ale i umělecká scéna, která ho reprezentuje. Celý proces vystavování vychází z toho, že jsme starostliví, přívětiví a plní empatie. Pro mě, a myslím, že i pro Gideona, to dost souvisí s formální stránkou výstav a uměleckých děl. Zároveň ale věřím, že když nastane ta pravá chvíle, musíte být expresivní a radikální – právě to jsme měli na mysli, když jsme v našem textu použili „lámání kolektivní stehenní kosti“. Když selžou všechny něžné metody a nezbývá prostor pro diplomacii, je lepší něco zlomit a nechat to posléze zahojit.

P: Ale nemyslíte si, že se něco takového stalo už v roce 2020? Pandemie notně připomínala lámání kostí. Během tohoto období aspoň z mojí perspektivy rezonovaly myšlenky nerůstu snad úplně všude. A ačkoli se poté vše vrátilo do „normálu“, ne-li k horšímu, považuji za pozitivní, že i nyní stále rozjímáme nad tématy, jako je nerůst, změna paradigmatu a řešení dalších krizí.

G: Nemyslím si, že by nějaká výstava dokázala pojmout celý společenský problém nebo krizi. Ale lámání kostí je strhující metafora. Kdykoli přemýšlím o hojivé síle umění, vzpomenu si na všechna umělecká díla, s nimiž jsem se v průběhu života setkal a která mi připadala osvobozující, katarzní a euforická. Ale umělecká díla, která se mnou zůstala nejdéle, nebyla vždy vyloženě příjemná a ani ve mně nutně nevyvolávala dobré pocity. Často se jednalo o odvážná a „špatná“ díla, která mě svým způsobem zraňovala. Když už je řeč o hojení a péči, rád bych se na moment zaměřil na psychologickou stránku těchto procesů. Na umění je pro mě vzrušující, že v něm rozpoznávám emoce, jež jsem zakusil někdy dávno v dětství, a spojuji si je se svými současnými pocity. Umění pro mě vždy bylo takovým pojícím prvkem, ať už mám na mysli Tarkovského filmy nebo Baconovy obrazy, které jsem viděl před mnoha lety. V tom druhém případě pro mě bylo těžké vidět portréty jeho milence – náročné a osvobozující zároveň. Bylo to svým způsobem léčivé podívat se bolesti do očí a jít dál. Nejspíš proto vnímám lámání kosti svým způsobem jako příležitost zakusit bolest, a pak si vzápětí užít radost z vlastní výdrže a následného přežití.

P: Takže to nakonec možná není ani tolik o zlomení jedné velké stehenní kosti, ale spíše mnoha malých.