Tvorba Maud Kotasové je charakteristická důsledným ukotvením ve zcela obyčejných skutečnostech. Už v době studií na FaVU VUT v Brně byla. Dobře si pamatuji na její bakalářskou práci, kdy během performance myla marně talíře s potiskem zbytků jídla. Akce vyvrcholila spontánní reakcí jednoho z pedagogů, který si v rámci diskuze vylil lavor se saponátovou vodou na hlavu.
Existenciální stopu najdeme i v její aktuální instalaci s názvem Živý nás nedostanou. Můžeme se tady setkat s rezidui po prožitých událostech, většinou nás orientují na něco dramatického, na něco hluboko uloženého v paměti, co rozhodně není procházka růžovou zahradou. Paměť je mimo jiné v této instalaci klíčový fenomén a to hlavně divákova paměť. Autorka předpokládá aktivní spoluúčast na obsahu a vychází z předpokladu, že sdílíme jakousi univerzální paměťovou stopu. Popelnice je nějak mimoděk spojena se ztrátou domova a fragment automobilu je odkaz na bouračku. Šatní skříňky evokují podobně ukotvené významy a je skoro nemožné vnímat je nezávisle. Maud ale tyto memy aktivně nabourává inteligentně volenými zásahy vizuální hry. Někdy je těžké rozlišit co je autentické a co je její autorský přínos. Kromě vyšívaných textů. Ty jsou jasným vizuálním akcentem vyvedeným do čehokoliv, co je pro Maud obsahově přitažlivé. To přitažlivé jsou skoro vždy věci z předmětného světa, které už mají své zlaté časy za sebou. A nejlépe, pokud mají kapacitu probouzet představivost.
Specifickou kapitolou v díle Maud Kotasové je její aplikace psaného, lépe řečeno vyšívaného slova, textu do obrazového prostoru. Sama prakticky operuje v několika světových jazycích, a to je možná důvod, proč vyšívané slovo do pneumatiky spíše cítíme než čteme. Chvíli trvá, než si uvědomíme, o jaký jazyk se vlastně jedná, takže ten zbytek energie uchováme pro další vizuální senzace.
Maud Kotasová hledá nápravu věcí zlých formou zcela opačnou, než jsou způsoby aktivisticky míněných tendencí. Snaží se zobrazovat významy v subtilních souvislostech a nezřetelném kontextu rozšířeného vědomí. Nechce nás poučovat zkratkovitou informací, ale provádí nás náročnějším způsobem k vlastní odpovědnosti. Navíc vůbec netrvá na tom, aby diváci odkryli všechno, co chtěla autorka svým dílem sdělit. Díváme se na spektakulárně ukryté sdělení.
Autenticky prožitá a vstřebaná realita se v mysli umělce proměňuje v obraz. V případě tvorby Maud Kotasové nemá takový obraz žádný uzavřený obsah, natož účel a už vůbec nemá tendenci nabízet jednoznačné pochopení. Její instalované objekty se mají číst za pohybu, a to jak fyzickém, tak zejména v otevřeném zapojení mysli diváka, jako aktivně sdílenou, interaktivní, zážitkovou událostí.