Zblízka

Veronika Landa (1979) patří mezi autorky, jejichž malířský jazyk má východisko v redukčních postupech streetartové scény a komiksové narace. Jednoduchý kresebný syntax se v díle umělkyně mění na bohatě strukturované experimentální pole forem sledující závažná osobní a společenská témata stejně jako sociální hry. Právě tematizace konkrétníh problému se tu stává spojitou nádobou hledaného a voleného tvarosloví. To se buď ostře vymezuje vůči svému okolí, staví se na odpor, dramatizuje námět nebo ho na způsob prožívaného času obtéká a fixuje do stavu paměťové kapsy. Základním námětem autorčiny tvorby je figura v proměnách. Figura se tu stává pěšákem transformace, figurkou operující v hracím poli, vítězem i obětí zároveň. Prožívá otevřeně své vnitřní i vnější rozpornosti a neskrytě, naplno o nich vypráví. Tomu odpovídají rozehrané situační děje, v nichž se propojuje virtualita kolektivní hry s osobní bolestnou zkušeností.

Pozornost je tu cílena na polarity křehkosti a tvrdosti toho, co je v obraze zástupně figurováno. Zástupnost je velmi podstatnou složkou malířského výrazu Veroniky Landy. Dovoluje autorce v předsazené distanční rovině svobodn nakládat a vizuálně pracovat i s tématy, která jdou pod kůži společnosti, nebo jsou z ní vědomě vytěsňována, a iritují svým nezadatelným právem na konkrétní zviditelnění a reprezentaci. Metafora lidské zkušenosti je vložena především do pohybu, do kterého se figura z různých příčin a z různých důvodů dostává, nebo který ji doprovází či obklopuje. Proti sdílení zkušeností v menší či větší komunitě staví autorka osamělost, jako gesto pro jiný druh poznání, jehož obrysy už sdílet tak jednoduše nelze. Stejně podstatné z hlediska volených témat autorky je tedy i nucené zpomalení nebo zastavení lidského organismu, a to ať reálné či metaforické, jehož příčinou můžebýt cokoliv, například změna zdravotního stavu jedince. Člověk se náhle ocitá mimo zaběhlé stereotypy a kontexty, v jakési nové krajině poznání, která vytváří zcela jiné zpětné vazby pro to, co bychom nazvali vědomí sebe v přeskládaných souvislostech. Lidské poznání na své reflexivní cestě opouští ritualizovanou zónu komfortní zóny a plně si ji uvědomuje jakoby zevnitř, coby společensky vystavěné lešení pokryté konvencemi a přijatelnými komunikátory, jejichž platnost není zase tak stabilní a nedotknutelná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tento přístup vzbuzuje v divákovi plíživý neklid.

Obrazy Veroniky Landy působí organicky. Jsou fyzické a psychické zároveň. Vedle „pevných kostí“ kresebných forem klade autorka zranitelnost „měkkých tkání“. Vším potom prostupuje jakýsi „nervní systém“, který na způsob jemných vodičů, přenáší citlivost do různých částí díla. Některé obrazy dýchají zrychleně, jiné jsou v útlumu, jiné se probírají z umělé narkózy a pátrají po ztracených obrysech věcnosti, jako se potácíme v paměti, která byla náhle přerušena a jen pomalu se vrací zpět. Obraz stejně jako lidské tělo je obětí permanentní proměny. Autorka do svých děl integruje různé druhy zkušeností a prožitků. Od těch nejosobnějších až po ty přejaté, které nachází v různých výrazových platformách pop- či sub-kultury (film, hudba, móda apod.). Zvolený název výstavy –

ZBLÍZKA – deklaruje především význam samotné formulace obrazu jako pohledu či vhledu, na které se po jejich spatření nezapomíná, jejichž otisk v lidském vědomí má podprahovou platnost. Obraz je tu vizuálním odkrýváním zkušeností, před které se již nelze ve vnímání světa vrátit. Stávají se nedílnou součástí naší citlivosti, díky níž chápeme naši životní roli jako osudovou vrženost do kulis světa, který je neustále v pohybu a který se neustále transformuje. A my zákonitě s ním.

Petr Vaňous, Praha – Pecka, prosinec–leden 2022-23

Veronika Landa (1979), rezidentka Pragovky, absolvovala v l. 1995 – 2000 Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze (obor Užitá malba) a v l. 2002 – 2008 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér Malba III, Škola prof. Michaela Rittsteina; Ateliér malba II, Škola doc. Vladimíra Skrepla). Pravidelně vystavuje od r. 2002. Mezi projekty, které dílo autorky zařadily do kontextu současného českého umění patří například Česká malba nultých let 21. století (Wannieck Gallery, Brno, 2011), Současná malba (NTK, Praha, 2012), Roviny v chaosu (Prague House Brussels, Brusel, 2015), Stavy Mysli (GASK, Kutná Hora, 2017), Flying inn (Pragovka Art District, Praha, 2019), Spolu jinak (Nová galerie, Praha, 2019) nebo KO-LABORACE (Pragovka Art District, Praha, 2021).