Via

Via. Cesta z bodu A do bodu B, nebo cesta bez začátku a konce? Nejasná cesta z existence do neexistence či naopak. Umělcova dlouhá cesta z ulice do galerie. Každodenní cesta z domova do ateliéru, cesta z Kanady do Prahy a možná také nazpět. Via je cestou k pravdě, a především k sobě samému.

Dílo Davida Strauzze na aktuální výstavě nenásilně otevírá témata, která si každý neseme v sobě, ale často je raději necháváme v bezpečí za zavřenými dveřmi. Protože dokud neotočíme klíčem, nic nám nehrozí. Jungovský stín, naše druhá strana osobnosti tak zůstává neviděna, okolí k ní nemá přístup. Co když ale právě tato námi vytěsněná a provinilá stránka našeho já, kterou v sobě tak úspěšně zadupáváme a dusíme, je naopak tou částí, která by chtěla a měla být viděna? Jak napovídá většina z vystavených děl, které svým technicky promyšleným provedením nabízejí divákovi různé úhly pohledu, je právě zrcadlový obraz sebe sama pro Davida Strauzze zásadní součástí jeho práce.

„Ten, kdo pohlédne do zrcadla vodní hladiny, uvidí především svůj vlastní obraz. Zrcadlo nelichotí, ukazuje věrně to, co do něj pohlíží, totiž onu tvář, kterou světu nikdy neukazujeme, protože ji zakrýváme personou, maskou herce. Zrcadlo však je za maskou a ukazuje pravou tvář.“ Carl Gustav Jung píše o tom, že setkání se sebou samým patří k nejnepříjemnějším věcem, jimž člověk uniká, dokud může. Davidovu tvorbu z velké části tvoří portréty, které lze interpretovat jako odraz naší existence. V tom případě bychom charakterizovali veřejnosti méně známé masky, které umělec tvoří z různých nalezených materiálů, jakožto znázornění neexistence. Co když je tomu ale právě naopak? Lze vůbec poznat, co je pravda a co faleš, co je autentické a co neautentické? Maska nám pomáhá zakrýt naši pravou identitu, můžeme si zvolit naprosto libovolnou tvář a vtělit se do jakékoliv role. Námi vybraná, či dokonce vlastnoručně vyrobená maska může mít ale také moc vyvolat na světlo dosud skrytý aspekt naší bytosti. Masku si nasadíme – a najednou nejsme schopni se jí zbavit. Jako hrdina sci-fi románu Kóbó Abého Tvář toho druhého, kterému postupně maska mění charakter, aby se nakonec stal zločincem.

A co všichni ti lidé na Davidových obrazech? Odkud přichází, kdo jsou, kam směřují? Neustále mění tvář, v úzkosti rozpolcené dvojakosti nejsou schopni se rozhodnout. Tak i my stále dokola utíkáme, abychom se ocitali znovu na začátku. V panice z existenciální nejistoty se zmateně pohybujeme po jevišti jako herci absurdního divadla, kde existující i „neexistující“ vedou ke stejnému cíli. Být k nebytí – žít k smrti.

Další rovinu Davidovy práce charakterizují kolážovité obrazy tvořené lepením množství nalezených plakátů, které sbírá v Čechách i v zahraničí. Plakát s rozvojem digitálního světa pomalu mizí. Pro pouličního umělce, jemuž je město klíčovou inspirací, je to strašidelný pocit. Zahlcuje jimi tedy svůj ateliér a kusy papíru pak vrství jeden přes druhý. Podobně, jako je člověk schopen nasazovat jednu masku za druhou, schovávat se za své domnělé ego a uvnitř se poddávat strachu ze setkání se svým druhým – možná pravým – já. Aktuální výstava Davida Strauzze vypovídá o touze po nalezení autenticity a odvaze vydat se na cestu za sebou samým.