(S)měna

Skupinová výstava (S)měna v sobě propojuje téma oběživa s tématem práce. Prostřednictvím vystavených děl usiluje o odkrývání neviditelných procesů, které podmiňují naši každodenní žitou realitu. Na úplném počátku našich úvah o oběhu fyzické či symbolické měny stál příběh zakódovaný do reliéfu modifikované korunové mince od Artura Magrota. Můžeme ho považovat za záminku ke společnému rozhovoru autorek a autorů přizvaných k výstavě, východisko k přemítání o relativizaci obecně sdílených hodnot. Magrotův reliéf se objevuje v Pragovka Gallery svěšený v podobě trojrozměrného objektu. Stává se pomyslnou slepou mapou, modelem krajiny, která se může stát předmětem metaforického čtení. Její povrch je dynamicky modelovaný. Je výsledkem působení nezkrotného živlu – toku peněz, jenž s sebou bere vše, co mu stojí v cestě, a nechává za sebou hluboká koryta i odplavené sedimenty.

Rozlévá se do nesčetných proudů, jindy jako tichá voda břehy mele a jeho působení se projevuje teprve v čase. Právě tato slepá mapa se stává předmětem našeho společného výzkumu. Stáváme se v něm kartografy neviditelného. Zaměřujeme pozornost na hybatele našich kroků, kteří dennodenně, ač na to často zapomínáme, vymezují trajektorie našeho po-hybu, definují naše rutiny i osobní či kolektivně sdílené tužby.

Autorky a autoři ve svých dílech podrobují peníze a jejich oběh i naše pozice spoluaktérech a spoluaktérů v koloběhu produkce a spotřeby kritickému zkoumání. Nutí nás zamyšlení a přehodnocování. Volají po nastolení nové společenské smlouvy. Někteří z nich se podobně jako Magrot noří hluboko pod povrch žitých, často hraničních zkušeností, aby se doptávali po možnostech našeho fungování v rámci systému, který k nám není vždy zcela přátelský. Jiní jako Zahoranský nebo Vosecký dělají v podstatě totéž, jen úplně jiným způsobem. Přispívají do dialogu formou přímočarých komentářů, prostřednictvím sdělení zakódovaných do všeříkající zkratky.

Petr Dub ve svých dílech oscilujících na pomezí malby a objektu naopak nastolené téma posouvá do abstrahované roviny. Jeho práce nás dráždí svou vizualitou. Za jejich vznikem však často stojí úvahy o problematických aspektech našeho fungování v rámci společenských struktur.

Janek Rous oproti tomu sleduje naše počínání na pozadí plynoucího času, jenž se zdá být v této diskusi jedinou neochvějnou konstantou. Právě on v horizontu neslučitelném s naší zkušeností postupně vrstvil a obrušoval hmotu kamene, který se stal objektem zájmu Aleny Kotzmannové ve videu Horizontální pád, kamene jako zástupného symbolu, k němuž se upíná naše lopotné úsilí, všechny naděje a tužby, jež může v jediném okamžiku zmařit vnější činitel, v tom-to případě strmý burzovní pád.

Díla představená na výstavě odkazují k hmotné i nehmotné podstatě peněz. Peníze a jejich oběh fungují na úrovni vztahů. Jsou závislé na interakci mezi lidmi. Jsou katalyzátory procesů, které mají zásadní vliv na život nás samotných i fungování celé společnosti. V současné digitální éře se však stále více vytrácejí z oběhu. Možná i tato skutečnost nám brání v porozumění mechanismů, v jejichž soukolí se nacházíme. Snaha o jejich poodhalení a lepší pochopení situace, v níž jsme se ocitli, je naší společnou motivací a jediným cílem.