Radka Částková a Magdalena Šimurdová
„Dívat se na moře znamená stát se tím, kým opravdu jsi.“
Etel Adnan
Je známo, že v Zimní pohádce umístil Shakespearečeské země na kraj oceánu, k pustým skalnatým břehům. Okouzlení mořem, právě proto, že zde není, se zabydlilo v české imaginaci, která touží cestovat, utéci k dalekým břehům, tak jako třeba básník Konstantin Biebl, „na lodi, jež dováží čaj a kávu“. Mořské lastury a exotické předměty vnímáme jako návštěvníky ze vzdálených zemí. Sbíráme je, protože nám evokují světy za hranicemi našich všedních životů. Přiložte si mušli k uchu a uslyšíte, jak vám v žilách koluje vzdálené moře. Oceán je v nás a ve snu zkoumáme jeho hlubiny.
Lastury jsou jako krásné poklady, které si instinktivně budují měkkýši. Co do tvaru připomínají ženské i mužské genitálie, a jsou tak odrazem erotické síly v přírodě. Zároveň jsou lastury vnější kostrou mrtvých tvorů, tvořenou kalcitem. Jsou zásadní v koloběhu uhlíku, primárního prvku umožňujícího život na Zemi. Mnoho zdánlivě statických materiálů působí na lidi a další druhy, které jsou pro naši společnou existenci životně důležité. Tyto cykly jsou přitom ohrožené v důsledku rychlé industrializace, pomalého snižování uhlíkové stopy a všeobecné lidské zaslepenosti. Oceány nejsou schopné ukládat více uhlíku, stávají se kyselými, a ohrožují tak biologickou diverzitu.
Poučeni přírodními procesy představujeme na této výstavě jak zobrazivé, tak abstraktní poetické reakce na současnou dobu plnou krizí, v níž se pokoušíme nalézt jakési post-humánní řešení následků antropocénu. Podobně jako měkkýši filtrujeme částečky svého prostředí, duševní i fyzické, a stavíme z nich objekty, které zde zůstanou, až zemřeme. Rozprostíráme se jako souostroví, jako ostrovy, po nichž přeskakujeme z jednoho světa do druhého. Procházíme se po březích Shakespearovy Bohémie a objevujeme poklady, které před nás vyvrhují hlubiny.
Dílo Jindřišky Jabůrkové (1995) souvisí především s transformačními procesy v hmotném světě, které odrážejí duševní stavy a symbolické obrazy. Ve svých site-specific instalacích pracuje s entropickými a cyklickými aspekty hmoty, jež nese stopy degradace, ale zároveň obsahuje náznaky znovuzrození a obnovy.
Barbora Vovsová (1991) pracuje s pigmentovanou sádrou, tesaným kamenem, dřevem a sklem – materiály, v nichž buduje složité živoucí síťovité struktury, založenéna buněčných organelách. Někdy její díla připomínajífosilie nebo starožitné reliéfy, a vracejí se tak k prvotnímuzrození samotného života.
Radim Langer (1985) ve svých aktuálních malířských dílech pracuje s prastarými mýty, posvátnou geometrií a vodními říšemi. Jeho obrazy, v nichž kombinuje motivy jako květy, hvězdice a chobotnice dohromady s geometrickými vzory, představují meditace nad bohatým tajemstvím života a cykličností času.
Miroslava Večeřová (1985) reaguje na ekologické ztráty prostřednictvím ekofeministické rovnováhy, kterou evokuje ve svém multidisciplinárním díle kombinujícím performance, sochařství, kresbu a fotografii. V souboru Fosilie z budoucnosti se probouzejí duchové kamene a moře, chtonická a mocná zpřítomnění, která odhalují kosmologickou ženskou energii. Poetické memento mori z lastur, počítačových součástek a lidských údů v díle Lawrence Wellse (1965) naznačuje, že některá zásadní datová spojení přestala fungovat. Obklopeni digitálním světem nejsme schopni najít spojení se světem přirozeným. Systém vědomostí eroduje pod úderem vln a životy jsou rozházené jako trosky na pobřeží.