Radka Částková a Magdalena Šimurdová
Síla a moc Měsíce a jeho fází fascinuje lidské pokolení po staletí. Stala se neodmyslitelnou součástí komplexn symboliky různých kultur, vybraných archetypů a neustále přepisovaných a reinterpretovaných příběhů. Magická síla měsíčního svitu se asi nejvýrazněji objevuje jako kulisa v záznamech o praktikách „ďábelských“ čarodějek a jejich nočních eskapádách.
Pro Evu Fajčíkovou se měsíční sklizeň bylin (paradoxn prováděná kdykoli jindy než za úplňku), stejně jako postavy čarodějek, objevily v její malířské tvorbě z důvodu zájmu o kontranormativní narativy k tradiční produkci vědění, které vznikalo ve společnosti programově potlačující ženy. Ženy jako ty druhé, jiné, byly po dlouhou dobu považovány za méněcenné, hříšné, za příčinu úpadku člověka z milosti rajských zahrad. Ty ženy, které nabyly poznání a moc prostřednictvím znalosti bylin, lektvarů a mastí, se zas staly ohrožením patriarchálního statu quo. Pro Evu (sic!) se však mocné ženy/čarodějky stávají – na první (tradiční) pohled nelíbivými – hrdinkami jejich obrazů. Jsou neohroženými a svrchovanými paními svého osudu v paralelním světě, který je nesoudí a neupaluje na základě jejich identity ani jejich vzhledu.
Propojení figury ženy s lunárním cyklem neslouží autorce primárně k reduktivnímu exkurzu k biologickým danostem žen (příznačně zvaným „měsíčky“), ale otevírá možnosti jejich vyjádření prostřednictvím něčeho, co na první pohled přesahuje racionální chápání. Zároveň se Fajčíková obrací k eklektické hře s mytologií – bohyně čarodějek Hekaté se také častokrát interpretuje jako měsíční bohyně; tváře jednotlivých figur zas někdy zakrývá maska nebo závoj se symbolickým významem nepřístupnosti jistého tajemství. Umělkyně dále vědomě pracuje s ambivalentní symbolikou šperkařského řetězu/okovů, srpu na sběr bylin / zbraně nebo postav mladých dívek / prchavosti krásy a všeobecné zpeněžitelnosti. Obdivuhodná znalost účinků různých bylin u pronásledovaných čarodějek ironicky naráží na kompozice figur převzatých z módních časopisů, jež nám chtějí předat iluzi dosažitelnosti věčného mládí právě ve formě zázračných mastiček a lektvarů. Dávno před monetizací wellness průmyslem byly totiž právě masti subverzivním nástrojem pro rituály přechodu, jejic halucinogenní účinky symbolickými bránami pro pomyslný let mimo vlastní tělo. Jaké bohyně vzýváme dnes při noční aplikaci retinolu, oč je prosíme?
Fajčíkovou také baví rozvíjet propojení vizuálního prožitku z atmosféry, kterou se snaží zobrazit, s hmatatelnou a čichem vnímatelnou materiálností. I proto jsou její obrazy hodně zelené, rozkvetlé i potenciálně jedovaté; doplňuje je například nevelmi podmanivá limitovaná edice autorské vůně. Rovněž samotný podklad jejích maleb není tím, co byste na první pohled hádali – jedná se z velké části o papír nakašírovaný na desky ze dřeva. Jde o něco křehkého, archaického, a přitom lstivého. Pod svůdným závojem Fajčíkové archetypálních postav se totiž skrývá zrcadlo, ve kterém si můžeme udělat obligátní selfie, nebo spatřit svůj kreativní potenciál i daleko za hranicami prokreace, do kterých nás snaží updejtnutá verze patriarchátu ještě pořád nahnat všemi dostupnými prostředky.
Eva Fajčíková (*1990) je malířkou, absolventkou pražské Akademie výtvarných umění, jejíž tvorba se zaměřuje na dvě hlavní témata, a to jednak na dílo figurální, jednak prostředí videoher. Ve figurální části své tvorby kombinuje prvky již existujících mytologií, folklóru a spirituality k vytvoření hybridního slovníku, kterým zkoumá komplexnost ženských postav. Postavy jsou často inspirovány módními magazíny, zejména italským Vogue, jehož je vášnivou sběratelkou. Druhé Fajčíkové nasměrování do pole platformových her cílí k ohledávání archetypálních míst, jako jsou např. ruina, les, portál apod. Každý obraz se stává individuálním levelem ve fiktivní hře, kterou může divák procházet vizuálně. K dispozici je i počítačová hra, jež využívá autorčiny malby, čímž se kruh digitálních a analogových inspirací uzavírá.
Miroslava Urbanová (*1991) je nezávislá kurátorka. V současné době pracuje jako vedoucí Galerie Mediu v Bratislavě. Vystudovala magisterský obor dějiny umění na Vídeňské univerzitě, předtím studovala na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Jako výtvarná kritička přispívá převážně do slovenských časopisů o umění a podílí se na redakci feministického newsletteru Kurník.