Little John

Může se umění stát parťákem? Možná věrnějším, než si dokážeme vůbec představit. Takové parťáctví může fungovat stejně dobře také mezi lidmi a zvířaty. Asi si teď všichni představíte psy, kočky, možná ptáky či suchozemské plazy. Určitě minimum z nás by chtělo mít za mazlíčka škorpióna, mravence nebo netopýra (ačkoliv jeden modernistický umělec jménem Salvador Dalí prý měl takového mazlíčka v průběhu svého dětství).

V eseji Johna Bergera Proč se dívat na zvířata? uvedl autor nepatrný, ale stěžejní protiklad, kde srovnával galerie a zoologické zahrady. Tyto instituce jsou si v něčem podobné už tím, jak se v nich návštěvníci pohybují – procházejí postupně, zastavují se a pokračují dál – od klece (od obrazu) ke kleci (k obrazu). Možná i proto je výstava Little John trochu nechronologická. Vytváří kruhy v prostoru, kde díla umělců ve vzájemném dialogu budují společný nový příběh. Berger také kriticky přirovnával prostor zoologické zahrady s lidským koncentračním táborem, psychiatrickou léčebnou či věznicí. Nedávno jsme byli něčemu podobnému všichni do jednoho vystaveni skrze pandemii, která nám omezila pohyb a vtěsnala nás do uzavřených bytů, téměř bez možnosti podívat se ven, protože vycházet se nesmělo. Nezažívají denně podobné pocity právě zvířata v zoo? Omezený prostor, bezčasí, vytržení z vlastního kontextu místa, následná „domestikace, sledování a regulace druhu“.

Chci se však vrátit na začátek, kde píši o „parťákovi“. To, že se umění může stát parťákem, míním doslova. Vzpomeňme si na documentu 13 v německém Kasselu a na dílo Pierra Huygheho Untilled. Pes s růžovou nohou volně pobíhá v prostoru – neuzavřeném, plném svobody. Jednou byl tam a jednou zase ne. Někdo z diváků ho mohl vidět. Jiný nikoliv. Bylo to jako Janovo zjevení, které k vám promlouvá. Komu se ukáže? Jakou zprávu ponese? Nebylo to zadarmo – museli jsme vynaložit určité úsilí a za dílem sami vyrazit. To se vám buď mohlo podařit, nebo jste dílo mohli úplně minout. Bylo dokonalé pozorovat ta znavená divácká těla, která řeší, kde umění začíná a kde končí. Ono totiž samotné prostředí nebylo zrovna „white cube“. Nebylo primárně zřejmé, zda jdeme za uměním, nebo jestli zrovna nejsme na cestě na skládku. Někde byly strniště suché trávy, porosty, louže, bláto… a najednou přiběhl a hned odběhl. On. Pes s růžovou nohou. Viděla jsem dobře? Střetnutí a rychlý pohled do očí. Pauza. Už tu není.

Pierre Huyeghe si zakládá na událostech, které generuje nahodilost. Toto mimolidské setkání však bylo něčím inherentním. Uvědomění si, že scénář ovládá pes. Rovnost druhů. Parťáctví mezi člověkem a zvířetem, mezi člověkem a uměním. Tento umělecký zážitek se stal i pro mě parťákem, a to dokonce celoživotním. Pes se v podobě tetování ocitl na mé noze a stal se ikonou mé nohy. Pes s růžovou nohou na mé noze. Tato situace proměnila můj způsob uvažování o přírodě, o symbióze v daleko hlubších souvislostech lidského uvažování.

A co teprve Beuys? Jaký měl zážitek od kojota? Jakou komunikaci mezi sebou vedli? A stejně, jako je v dějinách umění Joseph Beuys klíčovou osobností 20. století, rozhodla jsem se, že bude také inspirací této výstavě.

Německého autora Josepha Beuyse si bere výstava jako fenomenologickou esenci ducha. Performance umělce I like America and America Likes Me z roku 1974 začíná příjezdem do Ameriky. Beuys se již na letišti zahaluje do plsti a nechává se převézt tehdejší záchrannou službou do místnosti (do klece), ve které se na několik dní uzavře společně s živým kojotem jménem Little John. Toto gesto se stává nejen symbolem určitého nehierarchického vztahu mezi dvěma živými entitami, ale otevřeně vzdává hold zvířeti, které je symbolem původního indiánského obyvatelstva Ameriky. Po dobu několika dní tak obyčejný člověk (šaman společnosti, za kterého se Beuys vydával) tráví čas s divokým zvířetem. To se postupně uklidňuje, až se stává umělcovým partnerem. Nebo se Beuys naopak stává jeho? Tak či tak, nezbytným faktorem symbiotického vztahu mezi takto odlišnými tvory je důvěra. Samozřejmě se můžeme na jeho dílo dívat i kriticky. Bylo nutné zavírat divoké plaché zvíře do klece? Mříž, za kterou se oba pohybovali, jim vyznačovala pouze omezený prostor. Přítomný byl také neustálý dohled diváků, který reflektoval možnost zakročit a umělce ochránit. Tím, co však já v tomto díle sleduji, je gesto, které problematizuje nejen domestikaci zvířat, ale i kolonizaci původního obyvatelstva. Je pro mě i symbolem respektu.

Beuys touto sociální sochou tzv. léčil společenské psychické rány – nebo na ně minimálně poukazoval. Amerika ho totiž nezajímala. Tvrdá kapitalistická mašinérie mu nepřišla nikterak inspirativní. Ba naopak, gestem příjezdu chtěl ukázat, že by se Amerika měla začít ptát po svém původu. Beuys se nezajímal pouze o zvířata (z dalších jeho děl např. performance Jak vysvětlit mrtvému zajíci umění, Včelstvo, aj.), ale také o rostliny a přírodní vědy samotné. Umělec věřil ve Steinerovu antroposofii a mýtus. Věřil v přírodu a kosmologii.

Přestože Beuys není na výstavě zastoupen, fenomenologicky jej přenášíme do aktivního spojení se symbolickým nositelem jména skrze kojota. Zůstává nám zde jeho esence a význam inspiračního bodu. Jak sám Beuys řekl „Celý můj život je reklama, ale jednou by se někdo měl zajímat o to, co jsem propagoval.“ Stejně tak vystavující umělci a umělkyně spolu se svými díly různým způsobem odkazují na vztah zvířat a lidí a jejich společné počínání. Někdy dramaticky a někdy poeticky se mísí symbiotické vztahy s vědeckým, etickým, aktivistickým či uměleckým přemýšlením. Na výstavě rezonuje hlavní téma uzurpování jiného druhu – domestikace, kdy máme nadvládu nad někým – a to převážně v kontrole rozmnožování za dohledu člověka. Jde o vztah postupně manipulovaný, cílevědomě přetvářený ke svým soukromým účelům. Vytrhneme zvíře z jeho přirozeného prostředí a uměle ho začínáme přetvářet k vlastní utilitární potřebě – dost často k chovu. Přestože domestikace je nejčastěji spojená se zvířaty, dnes ji můžeme vnímat v širší perspektivě – přes rostliny, bakterie, houby až po člověka – tedy původní národy. K domestikaci také přispěly v 19. století zoologické zahrady, kdy se potvrzovala síla imperiální moci. Paradox těchto živých galerií je, že jsme zprvu všechny druhy dostali z volné přírody do klecí. Dnes již vnímáme, že jednotlivé druhy současně fungují jako živé relikvie, protože domestikovaný organismus nemá šanci přežít po vypuštění do volné přírody.

Výstavu Little John tak zahajuje umělkyně ukrajinského původu, dlouhodobě žijící v České republice. Není úplně snadné se jejímu dílu vyhnout. Žluté závěsy nás rotačním způsobem zavedou do nitra, skrýše či kukly, ve které objevíme video s názvem Kutilka. Polina Davydenko používá při pohyblivém obrazu prvky přírodopisného dokumentu, který se mísí s 3D animací a kostýmovou inscenací. Hlavní hrdinka je zde antropomorfická samotářská vosička, neviditelná dělnice, která bývá zařazována mezi invazivní druhy. Vidíme její tvrdou práci i odpočinek, vždy v naprosté izolaci od ostatních. Příběh tu nese metaforu člověka, který vlivem sílící vnější moci (zničená půda, domestikace, změna původního klimatu, atd.) musí opustit svůj vlastní domov. Přestože najde podobný prostor, na který se musí adaptovat, tíží ji její vnitřní vykořeněnost a pocit nespravedlnosti. Imigrant, zvíře v kleci – mají vůbec naději?

Na Polinu Davydenko svou jemností navazuje – prostřednictvím dalšího hmyzího druhu – Anna Hulačová se svým dílem From Here to Eternity. Vidíme dvě postavy zastupující heterogenní vztah muže a ženy v majestátním postoji na včelích úlech. Mohli bychom je číst jako oxymóron knaší civilizaci – pár zastupuje technologický rozvoj společnosti, která dominuje včelím úlům jako přírodnímu světu. Jenže v tomto dualismu něco nehraje. Obě postavy mají totiž v břišní dutině včelí plástve. A drobný hmyz má sílu osidlovat tyto velké dřevěné skulptury. Mohl by je postupně měnit, množit se a nabývat, měnit jejich vizuální podobu a třeba i mentalitu, kdyby byly živé. Splynout tak v jeden celek, v jedno tělo. Annu Hulačovou však zajímá včela také jako duchovní symbol z antického Řecka. Ve starověkém Řecku totiž ještě před domestikací tohoto hmyzu věřili, že včela je symbolem nesmrtelnosti. Řekové si všimli, že včely sídlí v dutinách mrtvých těl, a když se včely od mrtvého těla vzdalovaly, věřili, že spolu s nimi právě odlétá i duše do říše mrtvých. Onu metaforu spirituálního rozměru, smrti a duchovna ještě potkáme v dalším díle, u autorky Vladimíry Večeřové.

Vladimíra Večeřová se prezentuje na výstavě „pavučinou“, která je umístěna do tunelového průchodu. Pavučina má evokovat sen s netopýry, kteří jsou symbolem určitého nevědomí (ne nadarmo je miloval Salvador Dalí, představitel surrealismu), ale také symbolizují propojenost s předky (což evokuje tragédii úmrtí v rodině). Jednotlivé kousky „pavučiny“ tak charakterizují efemérní třepetající se blány netopýrů, které se leknutím rozletí do všech stran. Umělkyně chemicky upravenou kůži očišťuje, prosívá, stříhá a sešívá a reaguje na protiklad světů. Tento toxický materiál má daleko k pravé kůži, přírodnímu materiálu, který zpracovávají koželuzi a využívají z nich maximum. Odkazem na umělou kůži, se kterou umělkyně však nakládá šetrně, si pokládáme otázku, jestli všechny tyto imitace v našem světě vůbec potřebujeme? Vladimíra se ve svých pracích často vrací k rituálům a k domorodým původním obyvatelům, kteří ji zasvětili do očistných ceremonií a ukázali jí kouzlo rostlinných a přírodních materiálů. Proto je toto dílo, i co se její vizuální práce týče, ve velkém kontrastu. Přesto, že jde o chemickou kůži, pracuje s odpadními zbytky, pro které nachází novou smysluplnost. Zároveň jej můžeme chápat jako stín, jakožto duchovní rozměr odcházejících duší zpátky do universa.

Kruh „kopytníků“ vytvářejí autorky Barbora Benish, Hana Nováková a Denisa Langrová.

Výrazným prvkem je tu zavěšená pravá hovězí kůže od umělkyně a aktivistky Barbory Benish. Tato kůže nejen rezonuje s díly Hany Novákové a Denisy Langrové, ale je důležitým fragmentem živého tvora, se kterým lidé lehkomyslně a často nedobrovolně nakládají. Smrt jako taková do života patří, často je však potřeba zamyslet se nad tím, zda je stále humánní a zda zvířata kvůli lidskému faktoru neumírají příliš krutě. Zároveň jde také o určitou vzpomínku, která postupně vzniká zakreslením údajů do jednotlivých částí mapy USA. Dílo Manifest Destiny tak reaguje na původní obyvatelstvo, které se ze světa postupně ztrácí stejně jako ohrožené zvířecí druhy. Jejich přirozený způsob života, který respektuje, naslouchá přírodě a mimodruhové komunikaci, je silným darem. Na původní indiánské národy již poukazoval právě Joseph Beuys, který skrze svou performance s kojotem (mytologickým symbolem indiánů) vnímal tehdejší Ameriku jako nezajímavý a negativní kontinent. Performance eskalovala tím, že po skončení akce ihned odjel. V práci Barbory Benish také vnímám jistou časovou kontinuitu a hlavně fascinaci hledáním původních kořenů, které na sebe symbioticky navazují a nedokážou bez sebe přežít.

Hana Nováková je převážně režisérkou, ale co víc – má vystudovanou etnozoologii. O Haně vím, že dlouhodobě zkoumá losa – jako majestátní zvíře a největšího kopytníka. Pokud jste někdy viděli losa, víte, že je tento zážitek neskutečně hluboký. Hana toto zvíře trpělivě již několik let zaznamenává na kameru a s ním podobné příběhy – legendy, ve kterých se vyskytuje. Los je navíc původním obyvatelstvem vnímán jako ženský prvek – metafora přírody a vzájemné symbiózy.

I zde se k nám vkrádá Beuysův záměr. Na výstavě se prostřednictvím dokumentu Amoosed seznamujeme s podobenstvím o losovi, který lidem proměňuje životy. V Kanadě stále žije a existuje původní národ Mi‘kmaq, jehož zástupce autorce sdělil, že kdysi dávno – tak jak to v mytologiích bývá, se dohodli s losem, že jim za určitých podmínek může věnovat své maso. Jelikož však jsou lidé nenasytní po všem, na co sáhnou, důvěru losů ztratili, a člověk tak zůstal sám. Ve svém životě má totiž plno slepých míst – a tím, že vše ovládá, sám sebe odpoutává od přírody, kterou potřebuje. Hana představuje šest různých lidí z různých koutů světa, kterým pohled na losa a setkání s ním změnily jejich způsob nazírání na přírodu. Výrazný je příběh ruského farmáře Saši, který zpočátku pracuje na stanici pro domestikaci losů v Kostromě. Jednou se v něm však něco zlomí a uvědomí si, že chce losy chránit a navrátit jim svobodu. Režisérka také ukazuje uměle vybudované losí safari pro turisty ve Švédsku nebo pojednává o vymírání losů na podvýživu v zoologických zahradách. Los, jehož stavba těla je megalitická, má neskonale vysoké nároky na výživu. Ta je rostlinného složení, se speciálními druhy bylinek. Los zároveň kolem sebe potřebuje velký prostor, kde se pomalu pohupuje svou majestátní chůzí. Los si nenechá jen tak něco přikázat. Není zvyklý na velká stáda. Autorka představuje určitou satiru o lidském životě a moci, kdy člověk nejprve potřebuje všechno vlastnit a ovládat, a pak stačí jeden pohled a vše se změní. I Beuys chtěl léčit společnost. Může ji tedy jediný druh jediným zážitkem uzdravit a přivést k citlivosti a pochopení přírody? Může jediné zvíře zasáhnout lidskou psyché natolik, že si uvědomí, že není v pořádku zasahovat druhým živým bytostem do jejich života? Tento krátký fragment celovečerního filmu, jenž je přizpůsobený výstavě, bude mít premiéru na podzim tohoto roku.

Videoesej, kterou umělkyně Denisa Langrová představuje, sestává investigativní sondou do zdivočování konkrétního místa Přírodní rezervace Milovice v České republice. Používá k tomu „výzkum umění“ jako alternativní vědeckou metodu. Kopytníci zde pracují – obohacují půdu o organickou hmotu a tím přispívají k vytváření biodiverzity místa a k adaptaci na klimatické změny. Autorka skrze zkoumání dat z fotopastí, objevuje vzorce podobné komunikaci. Vzorce se pro ni stávají nově uchopenými příběhy a zprávami, které interpretuje. V jednotlivých přepisech jsou hlavní aktéři divocí koně, zubři, pratuři. V této speciální formě navazuje na therolingvistiku – obor, který studuje mimolidské jazyky, a který rozvádí Ursula K. Le Guin v jednom ze svých textů (Autorka akáciových semen a jiné výňatky z Věstníku therolingvistické společnosti). Umělkyně tím vytváří prostor pro nové myšlenkové experimenty o světě, který nám byl doposud skryt. Dílo se kriticky zamýšlí nad zdivočováním i domestikací a hledá hranice mezi spoluprací a využíváním. Proč se zvíře může naučit naši znakovou řeč a my tu jejich ignorujeme?

Cyklus o ptácích představují dvě umělkyně: Magdaléna Manderlová, působící v Norsku, a Diana Lelonek z Polska.

Diana Lelonek je fotografka a multidisciplinární umělkyně, která na pomezí vědy a umění rozpracovává příběhy mezidruhové komunikace. Její ekologická angažovanost, se kterou poukazuje na každodenní problémy našeho přístupu k životnímu prostředí, rezonuje i v díle Birds Altar, které na výstavě prezentuje. Diana vyfotografovala mrtvé ptáky na baltském pobřeží – dost často zahubené nepřirozenou smrtí z potravy, kterou jim pobřeží nabídlo, např. z plastů. Dva mrtví živočichové tak přinášejí do výstavy viditelnou tématiku smrti s ohlédnutím na ohrožené a vyhynulé druhy.

Vyhynulé ptactvo ve své zvukové eseji pojednává také Magdaléna Manderlová. Skrze své vzpomínky citlivě zachycuje poslech zpěvů rorýsů a kanárků – terénní nahrávky spojuje s mluveným slovem a útržky z citací knihy Černá hvězda od Jana Balabána a Dopisů Virginie Woolfové. Vzpomínky nám tak imaginují atmosféru léta, kde se mísí ptačí hlasy s vůní balíků slámy a rostlin, které se pohupují v jemném vánku v kontrastu s osobní zpovědí temných šachet uhelných dolů. Důležitý je hluboký poslech, který nabádá diváka k cviku sluchu, jenž jinak vnímá příliš stereotypně. Divák má skrze zvukovou esej pochopit vztah prostředí, ve kterém komunikujeme nejen s lidmi, ale také s existujícími bytostmi jiných druhů. Uvědomění, že já naslouchám dalším organismům a ty na oplátku poslouchají mne. Kanárci (speciálně kanár atlantický) se tak postupně ztrácí, jejich hlasy jsou tišší až ustanou navždy. Dělo se tak běžně v těžebních dolech, že ptáky ve velkém množství vpouštěli do nitra šachet k detekci plynu. Pokud kanár přestal zpívat, vědělo se, že v dole uniká metan. Zvuková esej je poslední připomínkou bez odpovědi. Magdaléna tak poeticky odkazuje na problém nevyhnutelného mizení a vymírání živočišných druhů, způsobené lidskou činností.

Finské umělecké duo Gustafsson & Haapoja, tvořené vizuální umělkyní Terike Haapoja a spisovatelkou Laurou Gustafsson, dlouhodobě zpracovává tematiku práv zvířat i práv mimodruhových bytostí. Výzkumný projekt a následná muzejní expozice Museum of Non Humanity ukazuje právě takový průřez historií nelidských útlaků, otroctví, vykořisťování, až ekocidy, a neustálého usilování lidstva o svůj prospěch na úkor dalších druhů. Dlouhodobě také zpracovávají tematiku domestikace, která se nejvíce projevila v dílech o domácích prasatech. Jejich dílo Waiting Room je zvukovou nahrávkou posledního večera prasat před porážkou. Stupňující se pláč a strach z rána, kdy zvíře je traumatizované v objektu prasečáku. Na praseti domácím můžeme téma domestikace jednoduše pozorovat (z prasete divokého, hnědého a chlupatého máme najednou růžové a jemné prasátko). Prase má hlubokou historii a bývalo uznávané keltskými druidy jako posvátné. Pro Egypťany byla svině symbolem plodnosti. I u nás ve Starých pověstech českých máme příběh o Bivoji, který přemohl kance a přinesl ho na Vyšehrad kněžně Libuši a její sestře Kazi. Prase je člověku podobnější, než by se na první pohled zdálo. Prasečí kůže často nahrazuje tu lidskou při některých plastických operacích. Prase je všežravec, který je velmi inteligentní a velmi respektuje chování ostatních. Prase vidí určité barvy, avšak pro své malé oči preferuje světlá místa. Prase nemá termoregulaci, a tudíž se neumí potit – v létě se tak lehce spálí – proto si pokrývá pokožku bahnem, které ho chrání. Finské duo na výstavě prezentuje také osobní příběh čuníka Paava, který si zachrání život před porážkou. Jeho sourozenci však takové štěstí neměli. Paavo nepřibíral (prase domácí je zvíře, které lze nejrychleji vykrmit, téměř 1 kg za den), a tak byl převezen do útulku pro zvířata v Saporomäki. Video (Bez názvu – naživu) zde manifestuje každodenní spokojený život prasátka Paava, jak spokojeně dožívá, jí, spí či se proudí a laská k doteku člověka.

Zdena Kolečková je zastoupena dílem V jezírku pohaslých očí. Říká se, že jediný pohled má moc vám rozklepat kolena. Soubor akvarelů představují pohledy očí, které vás pozorují, ba přímo na vás civí. Díváte se smrti do tváře a rekapitulujete svůj život. Upřený pohled není bezvýznamný jev pro zvířata, natož pro lidstvo. Savci, plazi či ptactvo jej berou jako agresivní hrozbu. Když na vás někdo upřeně zírá, chcete radši zmizet, než se nechat vyprovokovat od cizího, který vás vybízí reagovat na jeho pasivní agresivitu. Jak tato nonverbální komunikace funguje na talíři? Podíváte se mrtvému zvířeti do očí? Makro obrazy rybích očí v obrovském detailu, které autorka snědla, jak dlouhodobě fotograficky dokumentují, tak civí na naši zodpovědnost. Necítíte se trapně? Opravdu nás budete jíst a budete se k nám chovat stále stejným způsobem?

Mnoho z nás známe rybí těla pouze z talíře, a to dost často ještě v beztvaré formě filetů, které nevypovídají nic o tělesné konstituci ryb. Děti často poznají ryby podle barev právě skrze filety – vědí, že např. růžový patří lososovi či krevetě. Jen už nevědí, a to možná ani jejich rodiče, že losos svoji barvu získává skrze potravu, kterou se živí (korýši), a tím postupně obarvuje své tělo na známý růžový pigment. Navíc je to migrující ryba, která potřebuje stále mnoho pohybu – vodní toky se mu však uzavřely (skrze umělé vodní regulace a překážky), a tím se lososovi znemožnil jeho přirozený pohyb. Dřív však tato ryba byla v jídelníčku restaurací poměrně ojedinělou a drahou záležitostí. V současné době se však proměnila vlivem mašinérie velkochovu. Jelikož se spotřeba těchto ryb rok od roku zvyšuje, losos již nežije v původních přirozených podmínkách a „chovatelé“ jej množí v sádkách a uměle jej živí. To však představuje problém pro jejich přirozené zbarvení. Potrava, kterou je velkorybolov krmí, není dostatečná. Růžová není dost růžová, a tak se často dobarvuje uměle, někdy také toxickými barvami s příměsí olova.

A co je překvapující, někdy se s jakýmkoliv jiným druhem ryby setkáte na jídelním lístku ve vegetariánské sekci. Především se to děje v Německu, kde tvrdí, že ryba není maso. Co tedy je? Němý tvor, kterého – když se dostatečně neprojevuje vřískáním – můžeme zabíjet tím nejdrastičtějším způsobem – elektrickým proudem, necháme ho zmrznout zaživa, či jej udusíme na souši? Bohužel pro ryby a obecně rybolov neexistuje žádná právní legislativa. Přitom se zdá, že konzumace západního světa podporuje největší velkochovy ryb. Bohužel i to má určitý dopad na klimatickou krizi – oteplování vod, vymírání ryb – a nedávná zpráva z norských novin uvedla, že téměř 80 % ryb v norském moři je již vyloveno.

Umělkyně tak nereaguje pouze na tuto problematiku, ale ukazuje také na společnost, ze které se ztratila smrt, kterou vytěsňujeme ze života. Jak už jsem uvedla na začátku, zvířata vnímají upřený pohled do očí jako výzvu k souboji. K tomu nás vybízí i ony mrtvé rybí oči.

Závěr výstavy poměrně holistickým rozměrem uzavírá dílo Equilibrium od Dominika Gajarského. Dílo vzniklo v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2017; Gajarský zde pracoval se smyslem čichu a symbolikou zelené barvy. Pro současnou výstavu Little John jsme se zaměřili více na podstatu jeho snímku a na novou editaci hudebního soundtracku. Jeho pohyblivý obraz vypráví dva absurdní příběhy zvířat, které se reálně staly. Antropomorfizované postavy dvou hlavních hrdinů – husy a hada – na sebe berou roli hlavního vypravěče dvou, nikterak spolu nesouvisejících historek. V určitý moment se však potkají a protnou v určitých úsecích. Jeden příběh pojednává o huse, které zabili její dvě sestry, a tak dodnes smutně bloudí a osamoceně hledá ve svém odrazu z aut na parkovištích své přítelkyně. Druhý je o hadu, který svou vzácností pomůže zachránit člověka z dluhů. Zvířecí monology, kterou jsou psány autorem, prostupují úryvky z klasické literatury, jako je Sadie Plant: Psaní na drogách z roku 1999 nebo známá dystopie Aldouse Huxleyho Brány vnímaní z roku 1954. Tato bajka poukazuje na problematiku polidšťování a vlastnění zvířat jako na projev lidské kultury/moci s odkazem na Johna Bergera z již zmíněné eseje Proč se díváme na zvířata? Myslím, že umělcovo Equilibrium intelektuálně i esteticky korunuje genezi vztahu mezi člověkem a zvířetem, se kterou výstava pracuje. Přestože ve snímku je koncentrace obecných lidských emocí, které se zde jen metaforicky připisují zvířatům – osamělost, strach či odloučení –, ukazují na to, že zvířata nejsou jen slepými spolujezdci v našem světě, ale živými bytostmi stejně prožívajícími své pocity. Závěrem snad lze jen podotknout, že mnohý z nás se již ani nechodí dívat do zoologických zahrad a dává přednost jiné zábavě. Je smutné, že hierarchické struktury, do nichž jsme uvrhli živé tvory, včetně nás samotných, tak stále máme potřebu nám podřazovat a nadřazovat. Ze snímku o teoretičce, filozofce a profesorce Donně Haraway, Donna Haraway: Story Telling for Earthly Survival, se chápe lidstvo jako součást přírody, ne odděleně. Krásně to ukazuje vztah s jejím psem. Je potřeba ve stále větší míře posilovat sounáležitost, protože skrze akceleraci vymírání živočišných druhů a zasahování do planety zapomínáme na to nejdůležitější – na naši vlastní citlivost.