Musím se přiznat, že některé věci na výstavě Possessive Excessive mě triggerují. Jednou, celkem povrchní a osobní, je fakt, že už několik měsíců pracuji v galerii se vstupem přes gift shop ověšený hadry (merchem), které si není možné zakoupit. Nejde o umělecký záměr, jedná se o nechtěné aranžmá z důvodu úřednické nečinnosti. S o to větším zalíbením sleduji v instalaci Mildeové převracení konceptu kamenné prodejny a (jejích) výstavních možností ze všech stran.
Mildeová vytváří na míru prostoru v Pragovce designerské simulakrum obchodu s oblečením. Její instalace je mentálním odrazem neodbytné potřeby neustálého přísunu dopaminu skrz různé kanály. Umělkyně se pohrává s kovovými trubkami prefabrikovaných a zároveň custom-built věšáků, aranžuje fast fashion kousky pro cheap královny a krále v bizarně high-end artovém stylu. V centru jejího zájmu nejsou konkrétní módní hadry, ale systém, design, kterým se formují naše touhy.
Motivovaná není ani tak vlastním shopaholismem, ani mnou zprostředkovaným traumatem, ale obdobně silnou obsesí skládáním vlastních (mikro)světů s naznačenými vnitřními mechanismy hledání a ztrácení se v nich. Objemy, detaily a samotný obsah instalace shopu Mildeové se nahromadily na výstavní ploše pod tlakem adiktivní vlny, nezkrotného příboje těžko ovladatelné touhy. Touhy ne ani tolik mít ve smyslu vlastnit něco konkrétního, ale po těch nekonečných možnostech mít vše (a vlastně nic) okamžitě. A ne proto abychom dospěli k jejímu uvolnění, ale naopak cvičili svou habituální honbu za další vlnou dopaminu, zatímco hledáme stylový ventil pro své neurózy a trápení.
Design, který Mildeová studovala, je systémem, který spoluvytváří naše vidění a chování, a to ji fascinuje – její cestou se stalo popírání vyčištěné utilitárnosti a zdůraznění (spolu)působení designu na naši psyché prostřednictvím hraní si se skulpturálními elementy v jejich hraniční či tak trochu komické podobě. V detailech instalací Mildeové se obyčejně dají odčítat podvratné popkulturní (i dost satirické či temné) reference, které jsou v ostrém kontrastu s prvotním bubblegumovým dojmem. Dalším zdrojem inspirace se pro ni stávají i jiné člověkem vytvořené umělé situace a environmenty – kupříkladu i herní svět nebo reality show, které jsou podobně jako sbírka designérských kousků kolekcí aspirací po penězích, slávě a statutu.
Michal Golák na druhou stranu pozoruje odlišné sociální a eko-systémy než Mildeová. Činí tak z dálky, z pozice zasvěceného pozorovatele a obyvatele městské periferie, obce Rovinka u Bratislavy. Naslouchá jim, sbírá jejich úlomky a amplifikuje jejich nárokování si na životní prostor. Existence ropné rafinerie obklopené satelitními městečky – tak blízko lidských obydlí, jak je tomu právě v Bratislavě – je následkem bizarní expanze města i zvláštní přizpůsobivosti jeho obyvatel toužících po normálu (domku se stromkem) na pozadí několikametrových plamenů šlehajících z obrovských hořáků. Tyto hořáky jsem také vnímala periferně, přesto zcela intenzivně jako obyvatelka vzdálenější městský části – jako neustále přítomné ohrožení a zároveň znak toho, že všechno běží jak (atomové) hodinky.
Hybridní krajina, která v neobyvatelném bezprostředním okolí vzniká symbiózou běžné vegetace a odpadu po lidské (ne)činnosti, vytváří území vágního terénu mimo dohled místo dočasně ztraceného potenciálu, ale o to větší svobody vůči vymezenému všudy přítomnému tlaku produktivity a růstu. Pomyslnou vlajkou Golákova vágního terénu a vlajkovou lodí jeho autorské poetiky by byl průsvitný plastový sáček zachycený v koruně stromu, vzdouvající se jako na stožáru pod náporem teplého větříku s chemickými příměsemi.
Golák pracuje se sochařskými tvary a formami v jejich rudimentárnosti bez cingrlátek. Špinavý minimalismus forem jeho instalací je oživen obdobnou fascinací materiálem, ale s odlišným citem pro estetiku nadbytku, než jaký má Mildeová, třpytková princezna. Drť z plastových zbytků z továren je v tomto případě jednak smutnými konfetami ropného průmyslu a jednak základní stavební jednotkou jeho verze postindustriální krajiny. Myslivecký posed a/nebo rozhodcovská židle se zas stává nejen metaforou všudypřítomného (online i offline) dohledu, ale i změny perspektivy, potřeby odstupu. Je to ale vůbec ještě možné? Mikroplasty se dostaly už i do našich plic a mozku, rovněž jako několikasekundové klipy do naší schopnosti soustředit se. Jaký reliéf má vaše hybridní mentální krajina? Co se skrývá v jejích zákoutích?
Pohyblivé části Golákovy instalace jsou poměrně nehlučným, ovšem vytrvalým kvazi-noisovým soundtrackem, který spojí obě instalace z kovových konstrukcí, umělých vláken a plastových pelet v nevyčerpatelnou symfonii nadprodukce a bezbřehé spotřeby. Oba autorské přístupy poukazují na vypouklé excesy současné společnosti na to, co se tlačí na povrch zpod dokonalé fasády bastardizovaných globálních verzí kapitalismu. Jejich palivem je exploatace ekonomie pozornosti a exploatace přírodních zdrojů, komodifikace našeho mentálního světa a… stále nevyčerpaných zásob ropy.
Výstava Possessive Excessive odkazuje svým názvem nejen na přebytek zdánlivě laciných věcí nebo zážitků, po kterých prahneme a jsou určeny na okamžitou spotřebu. Possessive Excessive je především hravou reakcí na těžce odbouratelné materiály a neurotické pocity, na které jsme si už každý svým způsobem zvykli, přestože jsou vlastně znepokojivě nové (nedávné) a spojené s expanzivní činností živočišného druhu jménem člověk. Possessive Excessive staví na vetchých nožkách kapitalismu s tvářemi manekýna, na hoře těžce recyklovatelných plastů a nákupního dopaminu a na postkomunistické budovatelské vášni ohledně všeho, co nám nechybí v centru ani na periferii. We are open!
