Radka Částková a Magdalena Šimurdová
Co vše neseme na svých bedrech, je nejvíce ukryto v našem nitru.
Všechny myšlenky, přání, nevyřčené věty, rozhovory, které jsme vedli lehkovážně, či s vážností. Kolikrát jsme se v dětství snažili vytvořit ozvěnu na různých místech.
Odstupem času zjistili, že křičení do větru, je jaksi hloupé a v dospělosti se tomu spíš lehce usmíváme. Opakované zakončení krátkého sdělení, které by mělo být spíše na konci.
Ve své podstatě nás však vrací na začátek, k naší osobě, k tomu, co jsme řekli a co říkáme, kdo jsme a kam hodláme dojít. Ozvěna nás drží v přítomnosti a rezonuje v našem nitru podobně jako nejrůznější zprávy, informace, situace, které se časem smývají, zabarvují, upravují, až téměř zaniknou.
Ozvěna se nese krajinou, po čase smývá informační hodnotu, která se cyklí tak, jako sám život. Podobně je tomu v tvorbě Łukasze Horbówa, který přebírá na svá bedra „přirozený“ společenský řád a přírodní jevy, kterými metaforicky poukazuje na onu existenciální nutnost našeho života – bytí. To, jaké životy žijeme, kam směřujeme, jaké události se odehrávají okolo nás, byť v nás mohou zanechávat zneklidnění či osten strachu, v nás neustále rezonují, podobně jako ona cyklící se ozvěna. Autor poukazuje na onu bezmocnost, či slepou víru člověka ve změnu, kterou příroda dokáže v jediném okamžiku, ze kterého se může zrodit něco nového, lepšího. Alespoň to se vždy nese ozvěnou.
Jak osobně vnímáš pojem „koloběh“?
LH: Pro mě je koloběh život – rodíme se, umíráme a tak dále a tak dále.
V sochách představených na výstavě používám především přírodní materiály, nepálenou hlínu nebo jutové provázky, aby jejich koloběh neskončil. Pokud přestanou existovat v kontextu umění, mohou se do něj jednoduše vrátit, aniž by mu ublížily.
Stejně tak v obou videích používám nalezené záběry, aby se i ony staly součástí „koloběhu“ recyklovaných obrazů produkovaných společností.
Je více tvým podpůrným prvkem pro tvorbu přítomnost, či minulost?
LH: Minulost a budoucnost jsou pro mě totéž.
Ve své práci chci zachytit něco mimo čas, mimo minulost, přítomnost a budoucnost, takže vše má potenciál trvat věčně, existovat pouze v přítomnosti nebo se ztratit v historii.
Do hlubiny musíme proniknout, ponořit se. Abychom v ní získali jistotu, musíme prozkoumat každičký kout.
Ať už se prodíráme hmotou, ze které budujeme naše představy, vrstvu po vrstvě vytváříme magické prostory, nebo se snažíme zachytit pomíjivé okamžiky.
V části Pragovka Gallery ENTRY se nachází díla čtveřice umělců, jejichž spojitost můžeme spatřit právě v lyrické stránce jejich děl, díky které s lehkostí formulují jinak těžko uchopitelná témata vážící se k naší přítomnosti – prostoru – krajině.
V případě keramických objektů Anny Bochkové, mnohdy síla a kouzlo přírody pohltí a přetvoří vše, co člověk stvořil, jako pomyslný boj dobra se zlem.
Střípky vzpomínek, vyprávění a příběhů jsou zakonzervovány do mýtických postav, architektonických objektů a nepatrných symbolů, které nás nutí k bližšímu pozorování.
Monumentální instalace Roberta Bučka, nesoucí název Kde nebudeme bydlet, není jen pouhou nadsázkou, ale zároveň důležitým motivem, ke kterému se autor soustavně ve své tvorbě vrací.
Určitá nejistota, která se zrcadlí ve vybydlených torzech terakotových budov, je až děsivě spjata s naší přítomností.
Aktuálnost tohoto motivu nejen vede Roberta k vytváření nových významových rovin (například u sochy Skrýš pro Uherské Hradiště), ale také utváří jeho nezaměnitelný rukopis.
Julie Hrnčířová, jejíž artefakty jsou směsicí každodenních situací, náhodných setkání a poetických zákoutí, je představuje v nejrůznějších materiálových kombinacích.
Dává vyniknout jinak opomíjeným momentům, které rámují naši přítomnost. V tomto případě se jedná o keramické rámy, které médium fotografie posouvají do roviny svébytného objektu.
Vizuální stopy, gesta a silná obrazotvornost Jana Valika představují až badatelský zájem, který se snoubí ve velkoformátových abstraktních malbách vycházejících z autorova nitra.
Jak ve svém umění pracujete se vzpomínkami?
AB: Vzpomínky jsou pro mou tvorbu velmi silnou hnací silou. Moje vzpomínky na dětství, pohádky a mluvené příběhy, stejně jako traumata a nejisté zkušenosti, jsou často příběhy mé praxe.
Pro mě je důležité zachovat si to komplexní, ale hravé pozadí a zpřístupnit práci ostatním.
JV: Vzpomienky sú zaujímavý a do istej mieri tažko uchopiteľný fenomén. Sú fluidné a zakaždým nanovo vytvorené alebo vyjavené vo vedomí.
Teda po čase dochádza k prieniku spomienok, imaginácie a akéhosi bdelého snenia, k zmenám perspektívy a vnímania času. Navyše tento prienik a pohyb od zažitého k imaginatívnemu sa deje takmer nebadane.
Je to archetyp premeny subjektívnej a kolektívnej pamäte do samotného obrazu – na hrane vnútorného a vonkajšieho.
Prostor a domov
Návštěvník vstupuje i vychází skrze FOYER galerie Pragovka.
Podobně jako v detektivním románu se mu na začátku první kapitoly představí hlavní postavy – v tomto případě umělci – a jeho úkolem je před odchodem z galerie přijít na motiv, čili jádro výstavy.
Mnozí by namítli, že umění k nám promlouvá samo a není potřeba je příliš vysvětlovat. Přesto se často přistihneme, že by se nám hodila pomocná ruka.
Tak jako rozuzlení detektivní zápletky potřebuje svůj čas, tak i umění ho vyžaduje. Nutí nás přemýšlet, vnímat a komentovat. Což není vůbec snadné.
O to víc, když se nacházíme v prostoru, který je domovem pro umělecká díla – místem diametrálně odlišným od našeho vnímání domova.
O’Doherty v knize Uvnitř bílé krychle popisuje tento pocit slovy:
„A vskutku, přítomnost onoho nezapadajícího kusu nábytku – vašeho těla – působí jako cosi nadbytečného, jako nežádoucí narušení.“
Autoři a prostor
Proto se ve třetím dějství nachází autoři, kteří onen prostor aktivně zkoumají, analyzují jeho proměny, sestavují schémata a zvou diváka k participaci.
Instalace Draw me a house autorů Jonase Vansteenkista a Thomase Jacquese nás vede do prostředí, které velmi dobře známe – do našeho domova.
Již dětské kresby nám ukazují, jak je symbol domu důležitý a nakolik je naše fantazie schopna tento prostor přetvořit k obrazu svému.
Jak moc se změnilo vaše vnímání domova s věkem, prožitými událostmi a aktuální situací?
Zadání je jednoduché – nakreslete dům.
V průběhu času tak můžete sledovat narůstající instalaci, která povede až k archivu s bohatou interpretací.
Vnímání prostoru
V uměleckém experimentu @art.mindpattern Anny König Vlk se dostáváme z našich domovů do prostoru galerie, která jakožto hlavní vizuální prvek určuje celkové vnímání výstav a obrací nás k tomu nejdůležitějšímu bodu – možnosti poznání a interpretace uměleckých děl.
Co když je mysl kurátora, umělce a diváka natolik odlišná, že k onomu poznání nikdy nedojde?
Jak vnímáme prostředí galerie a jeho zákonitosti?
Existují nějaké skryté vzorce myšlení, které nás mohou dovést ke společnému vědomí?
Jste typy, které se snaží přetvářet prostor kolem sebe, nebo jste spíše pozorovatelé?
TJ: Jako spisovatel rád pozoruji prostor kolem sebe a pak si ho v duchu přetvářím. Všude vidím příběhy.
AKV: Prostor je pro mě velice dominantním prvkem – jak v osobním, tak profesním životě. Nejprve se s ním musím sžít, najít jeho zákonitosti a kouzlo, které mi pak dá možnosti ho dotvářet.
Přirovnala bych tuto cestu k instalaci. V tomto duchu jsem tedy více pozorovatelem.
JV: Myslím, že dělám obojí – začínám jako pozorovatel, sběratel a autor, který zaznamenává vše do sešitu.
Mám rád situace, fakta a emoce. Dokážu strávit hodiny pozorováním místa nebo přemýšlením o konceptech, jako je scénický prostor, zábavní parky či imerzivní zážitky.
Jako umělec tyto prvky také utvářím. V instalacích často používám známé prvky z architektury, abych vedl divákův zážitek, reflexi či myšlenku.
Divák pro mě není jen pozorovatel – v ideální vizi je to účastník, který je dílem aktivován, cítí s ním a dotváří ho.
Thomasi a Jonasi, co pro vás znamená domov?
TJ: Domov je pro mě bezpečné místo. Místo, kam si mohu přijít odpočinout. Místo, kde mohu být skutečně sám sebou.
JV: Pro mě existují dva výchozí body – osobní vrstva a vrstva umělce. Ta umělecká má věci více pod kontrolou.
Jako člověk mám k domu a domovu dvojí vztah – na jedné straně bezpečný, ale také nepohodlný pocit. Tento ambivalentní vztah mě jako umělce živí.
Dům je univerzální, ale zároveň velmi osobní motiv. Je to zajímavé téma pro práci, které lze využít jako sdílenou zkušenost, aby se diváci aktivně zapojili do díla.
Architektura, funkce, příběhy a emoce… Donald Winnicott řekl:
„Domov je místo, odkud vycházíme – je to základ našeho bytí, utváří způsob, jakým nahlížíme na svět.“
A kde se cítíte doma?
TJ: V prvé řadě v mém domě, který je obklopen přírodou.
Náš domov je jako malé muzeum, které vypráví příběh mého života, mé ženy a naší rodiny. Je plný knih, uměleckých a historických předmětů, které rádi sbíráme.
Doma se cítím tam, kde je plno knih, v přírodě – zejména na zasněžených horách.
JV: To je ošemetná otázka.
Jsem člověk, který se dokáže plynule pohybovat v pocitu domova. I když domov funguje jako základna, snadno se cítím doma i v cizích kontextech.
Miluji hotelové pokoje, letiště, nádraží a místa mezi nimi – cítím se tam zvláštně doma.
Myslím, že to souvisí s anonymitou a s tím, že se nemusíte podřizovat rolím, které často máte doma nebo ve společnosti.
Neberte to špatně – miluji domov, který jsem si vytvořil. Jen potřebuji souhru mezi tím, že jsem doma, na cestách a že se vracím domů, abych mohl růst a být sám sebou.
Vzpomínka a ponoření
RB: Vzpomínka je v mé práci jeden z nejdůležitějších bodů.
Většina soch, co dělám, jsou vlastně ilustrace vzpomínek – nebo spíš toho, co z nich v představách zbylo.
Z příběhu, pocitu nebo místa mi vždycky zůstane vizuální stopa, se kterou pracuji. Obvykle je to zjednodušená verze, detail nebo zcela pokroucená realita, ale o to pravdivější.
JH: Asi mě nejvíc zajímají vzpomínky města, ale hlavně vzpomínky objektů, které se v něm nachází.
„Sbírám“ vyhozené věci a předměty ve veřejném prostoru, které byly člověkem vyhozeny, opraveny nebo nějak vylepšeny.
Ve fotografiích a rámech, které na výstavě prezentuji, pracuji s keramikou – pro mě je to návrat do dětství, kdy jsem se keramice hodně věnovala.
Uklidňuje mě to a baví mě vytvářet naivní a nedokonalé tvary. Rámy navazují i na nalezená zátiší, která sbírám v městském prostoru.
Dokážete se ponořit do své práce?
AB: Samozřejmě – moje práce je mým hlavním antistresovým mechanismem. Je to spíš životní styl – doslova neexistuje čas, kdy bych nepřemýšlela o projektu.
Formální a koncepční práce, kterou dělám, je silně spjata se mnou a mým přesvědčením o společnosti, rovnosti, solidaritě a etice.
JV: Ponorenie skrze maľbu je pre mňa najzásadnejším momentom v tvorbe.
Snažím sa vytvoriť v ateliéri podmienky, aby sa toto „ponorenie“ mohlo udiať. Je to stav, kedy maľba presiahne rámec plánu a intuícia začne presakovať cez filtre logiky a mysle.
RB: Koncentrace a ponoření je ideální stav, ale neznamená to, že přinese uspokojující výsledek. Někdy je to přesně naopak.
JH: Ano, ale občas mi chybí čas, abych u své práce vydržela déle.
Jste spíše snílci, nebo se raději držíte nohama na zemi?
AB: Určitě jsem snílek, jinak bych dělala něco jiného než umění. Ale člověk potřebuje obojí – schopnost snění i pragmatický přístup.