Radka Částková a Magdalena Šimurdová
Od konce šedesátých let přes léta sedmdesátá a osmdesátá se uvnitř neoficiální umělecké scény bývalého východního bloku rozvíjela koncepční autorská činnost pouze pod dohledem a za omezených tvůrčích podmínek. Díla z této éry pojí zachycené myšlenky i estetika, obsah i forma. Všechna přitom představují výsledek různorodě propustných politických režimů, které umožňovaly určitou míru mezinárodní kulturní otevřenosti, čímž utvářely nehomogenní prostředí a nerovnou pozici solidarity. V porovnání se Západem si koncepční umění východního bloku utvářelo vlastní představy o tom, jak se vypořádat s politickým útlakem. Přesto se místním umělcům dařilo se přizpůsobit a navázat kontakt nejen se svým prostředím, ale i s mimo jiné západními zeměmi. A ačkoli jsme se historicky vyvíjeli odlišně a museli jsme se vypořádat s jinými politickými třenicemi – události pražského jara, po nichž následovalo v roce 1968 vpadnutí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a totalitní režim prezidenta Nicolae Ceaușescu a Komunistické strany Rumunska především po prosazení červencových tezí v roce 1971 a po 80. letech plných státních škrtů – jak Rumunsko, tak Československo si zakusilo naději i beznaděj pramenící z ideologického útlaku východního bloku.
Vybraná díla rumunských a českých umělců rozpracovávají konkrétní vizuální a teoretické rámce, které by nám měly napomoci porozumět společnému úsilí a vyjadřovacím prostředkům v kontextu omezení, v němž jednotlivé tvorby (především pak ty, jež vznikaly ve spolupráci) sdílí společné zájmy. Chronologická rovina, jejíž součástí jsou také přechodná léta po pádu železné opony a současnost, se protíná s tou transhistorickou od totality ke kapitalismu, což dává průchod bohaté perspektivě mnohotvárných skutečností a uměleckých vyjádření, jež pramení z beznaděje společenské praxe naděje.
Výstava A Spring of Hope, A Winter of Despair vychází z historického rámce zaměřeného na konceptuální diskurz umělců, kteří k uměleckému vyjádření užívali v soukromí i na veřejnosti především vlastní těla. Celý projekt navíc umožňuje dynamickou analýzu vzájemně se protínajících vrstev a souvislostí, na něž lze poukázat transhistoricky metodou vizuální podobnosti, čímž lze zpochybnit zavedenou chronologii, periodizaci a izolaci. Procesualita, performativita a opakování, které představují základ konceptuálního umění, by tak měly být chápány jako reakce na ideologii a represi, ale ne nutně jako gesto odporu v čistě politickém smyslu, ale spíše jako paralelní forma umění k tomu oficiálnímu a gesto svobody při zkoumání nových myšlenek zahrnujících tělo, čas, prostor a dematerializaci umění jako objektu.
Konceptuální postupy, které následovaly po přechodném období devadesátých let, se zabývají výhodami nabytého přístupu k technologiím, posouvají se dále od fotografie na stříbře k digitálnímu tisku i videoartu a zkoumají teoretičtější postmodernismy, jako je gaze (pohled) a politické důsledky ženského těla, nazírání a mocenská dynamika mezi divákem a sledovaným nebo filozofické a politické důsledky toho, že je člověk pozorován. Umělecká díla z poslední doby zaujímají roli současných vsuvek v rámci předvídatelného vývoje, v němž by už jen pouhé oživení dějinných událostí a jejich kontextualizace představovaly dostatečnou výzvu. Současná pokračování nám avšak slouží jako důkaz nejen zbytkové hodnoty konceptuální instrumentalizace velmi intelektuálního a čistého komentování a doplňování reality z privilegovaného hlediska, ale také nám prezentují úlohu subtilnějšího pochopení toho, že myšlenky mohou vycházet i z nezjevných vlivů. Vizuální podobnost mezi vystavenými uměleckými díly, která odráží podobnosti z hlediska praxe i estetiky, nám má umožnit klást si otázky týkající se vlivu Západu i uměleckých kolegů v dobách omezení volného cestování a přístupu k informacím. Tato podobnost pak navzdory klasické definici ideologické represe přímo potvrzuje propustnost hranic.
A Spring of Hope A Winter of Despair, název pocházející z knihy Příběh dvou měst od Charlese Dickense, která poprvé vyšla v roce 1859, je výstavou, která by teoreticky dovedla obsáhnout celý bývalý východní blok. Jedná se o projekt, který nabízí konkrétní způsob zkoumání dějin umění v oblasti konceptualismu s ohledem na rozličné kontexty a souvislosti, jež by nám měly napomoci lépe porozumět identitám z hlediska politických a sociálních důsledků uměleckých postupů a z hlediska rekontextualizace jak minulosti, tak přítomnosti při pídění se po podobnostech a souvislostech spíše než po rozdílech a rozděleních. Zdá se, že zkušenost konceptuálního umění obývá intelektuální prostor, kde umělci zkoumají fyzické hranice, omezení i hodnoty neopakovatelného. Vystavené fotografie ze 70. a 80. let fungují jako dokumentace, která byla před rokem 1990 k vidění jen zřídka. Sama přeci jen dokonce i vznikla, aniž by se předpokládalo, že se někdy dočká zájmu širší veřejnosti. Nyní se tak konečně dostává na světlo, čímž pravděpodobně zpochybňuje nejdůležitější znak konceptuálního umění z dob socialismu – své zasvěcenecké hodnoty, a to jak intelektuálně, tak i účelně. Devadesátá léta a nadcházející desetiletí až po současnost jsou zatížena otevřenými diskurzy a ostražitostí, a to nejen na veřejných prostranstvích, ale i na sociálních sítích a cloudu, zkrátka všude, což zase zpochybňuje koncept soukromí jako takového. Celý projekt tak představuje historický odkaz a zároveň mapuje polidšťující zkušenosti.