Piscine Municipale

Jen co se necháš pomalu unášet proudem svých myšlenek, všimneš si, jak se ti kolem hlavy mihotá slabý svit. Nepatrně tě hřeje, ostýchá se a připomíná paprsky sotva vycházejícího slunce. Ty mezitím sedíš na kraji bazénu a musíš si představovat, jak špičkou nohy zlehka přejíždíš vodní hladinu.

Voda je tak čistá, že i přes nepatrný závan chloru, který tě šimrá v nose, ti překrásná krystalická modrá připomíná pozapomenutý letní den.

Jako by tě uhranula, volá tě a zve do své říše.

A tak když dál sedíš na betonovém okraji, postupně noříš svou nohu pod hladinu hlouběji do tekutiny. Zažíváš něco zcela nového. Tolik se to liší od doteku větru, kterému stejně nemůžeš přijít na kloub. Teď cítíš jen něžné pohlazení lákající tě ponořit se o něco hlouběji. Voda má stejnou teplotu jako tvé tělo, o což je těžší odlišit hranice vlastní kůže od okolí. Kde pokožka začíná a končí? Čím déle nad tím přemýšlíš, tím více si lámeš hlavu a zvědavost v tobě narůstá takovou měrou, až se to nedá snést. Ano, chceš se tomu poddat a ponořit se na dno bazénu. Nasloucháš volání a pouštíš se kraje. Zhoupneš se mezi dvěma světy. Gravitace a atmosféra. Poddáš se a pronikneš pod hladinu. Náhlý rozdíl je více než patrný. Připomíná to šok. Smyslové vjemy působí jinak – vše vypadá zároveň rozmazaně i zřetelně. Tlumený zvuk podivuhodného příběhu přichází jakoby z dálky, a přesto zní zblízka. Světlo k tobě promlouvá zcela odlišným jazykem.

Nic z toho ti ovšem nedělá vrásky. Netrápí tě ani zákonitosti vlastního dýchání, ani potřeba naplnit plíce nějakou látkou. Připadáš si jako v dávno zapomenutém domě, který je ti zvláštně povědomý a přívětivý, i když tě uvnitř nedrží žádná zemská přitažlivost. Vydáš se napospas příjemnému pocitu potulného splynutí a vznášíš se v prostoru. A jak se noříš hlouběji ke dnu bazénu, najednou se dotkneš dlaždic. Samým překvapením se ocitáš v měkkém objetí – ani studeném, ani teplém – zkrátka jiném. Cítíš utěšivou podporu, díky níž se můžeš položit na dlažbu a pohlédnout vzhůru k hladině. Nad tebou se rozkládá přenádherný výjev. Lehounké čeření na daleké hladině vrhá vlny světla a složitě opisuje různorodou hustotu – pruhy splývají jeden v druhý, zase se odlučují a znovu nalézají, a tak tančí svou dechberoucí choreografii.

Vidíš, jak se ti odráží na pokožce, dotýkají se tě a vnímají tě. Jejich radost a hravost ti připomínají něžnost a zároveň jednoduchost krásy. Zatímco si prohlížíš hladinu, nemáš ani ponětí, co se odehrává pod tebou. Jako by voda schovávala a ukrývala svá tajemství, jen ať zapomeneš na svůj vztah ke vzduchu a gravitaci. Přestaneš si vybavovat vlastní příběh i jméno. Existuje snad i něco mimo tento svět? Ztrácíš ponětí o tom, jak dlouho tam ležíš.

Čas se tě už vůbec netýká. Vše kolem se rozplývá. Zkrotilo tě někdy něco? Je vůbec možné tě zkrotit?