Nevidím to tak černě

Šimon Chyla se narodil v roce 1990 ve slovenském Ružomberoku. Po studiích na tamější střední umělecko-průmyslové škole (kde se specializoval na tvorbu hraček) se více než deset let živil jako lodník a kormidelník říční plavby na evropských vodních tocích. Je zajímavé sledovat, jak tyto dvě životní zkušenosti ovlivnily dnešní Chylovu tvorbu. Od roku 2011 se Šimon účastnil řady sochařských sympozií a skupinových výstav. Samostatnou prezentaci měl například v Muzeu Tanapu v Tatranské Lomnici nebo ve Slovenském muzeu ochrany přírody a jeskyňářství v Liptovském Mikuláši. V současné době studuje v sochařském ateliéru Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě pod vedením Štefana Papča a Mateje Gavuly.

Rané figurální sochy Šimona Chyly často pracují s humorem a ironií, důležitá je také materiálová a řemeslná stránka (počátky Chylovy tvorby byly úzce spjaté zejména se dřevem). Nejnovější Šimonovy realizace spadají do oblasti instalace, stále si v jistém smyslu zachovávají sochařské pojetí práce s prostorem, autor také zúročuje svoje praxí nabyté technické schopnosti při práci na mechanismu, který sochy „oživuje“.

Na své první pražské samostatné výstavě v Pragovce prezentuje Šimon Chyla dvě rozměrná elektřinou poháněná kinetická díla. Instalace „Hraju si sama“ představuje kovovou dvousedadlovou dětskou houpačku, na níž sedí osamocená figurína malého děvčátka. Pro toto dílo byla Šimonovi inspirací dětská vzpomínka jeho partnerky. Podle autorových slov je houpačka také osobitou reflexí složité problematiky negativních populačních trendů v současné společnosti.

Monumentální instalace „Škodní událost“ reprezentuje stylizovanou scénu autohavárie, v níž do sebe opakovaně vzájemně narážejí dvě torza silničních vozidel značky Fiat a Opel. Zde byla autorovým východiskem zkušenost umělce-řidiče – stal se díky vlastní nepozornosti účastníkem automobilové nehody, která naštěstí nebyla fatální.

Šimon Chyla k tomu uvádí: „Zažil som stíšenie, ako keď ste na rušnom mieste plnom ľudí a všetci sú v pohybe a vydávajú množstvo zvukov, no vy máte nasadené slúchadlá, ktorými všetok hluk stlmíte. Do toho si zavriete oči a nechávate priestor len pre svoje myšlienky. Akoby ste sa odpojili od zdroju vonkajších vnemov a uprednostnili len to, na čo myslíte. Nič iné vás vtedy nezaujíma a nerozptýli. Asi tak by som opísal moment ktorý som zažíval. Aj keď bol vytvorený nešťastnými okolnosťami, spätne som bol rád, že som niečo také zažil. Odvtedy (a asi ani nikdy predtým) som podobný pocit nemal, bol svojím spôsobom vzácny.“

Obě vystavené instalace jsou tedy především zhmotněním reálně prožitých událostí. Výběr motivů (dětská houpačka vs. automobil – hračka pro dospělé) i efektní forma ovšem divákovi nabízejí široké možnosti interpretace a různé alternativy způsobů „čtení“… od „smyslu existence individua“ přes konflikt svobody jedince a byrokratického systému, vztah člověka a techniky, po „budoucnost civilizace“.

Poslední slovo ve významu textu má vždycky čtenář…

Chylovy elektřinou poháněné mechanické sochy fungují jako lapidární zkratky na jednu stranu civilních, ale současně poněkud přízračných narativů – houpání osamělé postavy na houpačce a kolize dvou (prázdných) vozidel. Významově důležitou součástí obou scén jsou stroje, které vznikly, aby člověku zprostředkovaly (rytmický, systematický) pohyb. Zároveň je zde opakovaně akcentována (ne)přítomnost člověka. Vyznění obou scén je melancholické, dystopické, ale současně groteskní a spektakulárně „zábavné“. Postapokalyptický lunapark…

Název výstavy obrušuje ostré hrany: „Nevidím to tak černě,“ říká autor…

Zacyklení jednoduchého děje, zejména v případě prezentované autohavárie, pak vytváří efekt „kinematografičnosti“ – instalace je jakousi trojrozměrnou filmovou scénou zadrhnutou v čase…

Loop… Čas se jeví nikoli jako daný, ale jako „lokálně stvořený“…

Rytmický zvukem doprovázený pohyb působí manipulativně, hypnoticky. Stále dokola „přehrávaná“ situace se opakováním zjevuje ve své holé banalitě a jeví se absurdní, stává se surreální. Opakovaná srážka automobilů se mění ve „filmový polibek“, v obří činely či v pitoreskní scénu z animovaného seriálu s antropomorfizovanými stroji. Houpačka je obřím metronomem udávajícím rytmus lidskému tělu. Nebo vypadla z japonského horroru?

Cute & Creepy…

S využitím točivého momentu motorů pohánějících obě prezentované instalace, uvěznil autor čas v kruhu. Zhmotnil „událost“. Ostatně, ve stejné době, kdy se rodil automobil nebo kinematografie, vznikala také Einsteinova teorie relativity, která zcela změnila způsob našeho přemýšlení o čase.

„Trvání tvořené okamžiky bez trvání“……….

Francouzský teoretik kultury a filozof Paul Virilio se zabýval analýzou vztahu společnosti a techniky skrze studium vybraných fenoménů: rychlosti, časovosti, mizení, zrychlení, události, ale také „nehody“ (nehoda je pro Virilia „ztělesněním naprostého překvapení“). „Je důležité studovat nehody, máme-li pochopit podstatu technologie,“ tvrdí filozof.

Je třeba si uvědomit, že vývojem nových technologií vytváříme nové potenciální nehody. S vynálezem automobilu přišel také vynález autonehody… „Nelze inovovat, aniž byste způsobili nějaké škody,“ říká Virilio. Nehody jsou motorem (nejen) technologického vývoje, podobně jako je chyba v replikaci genu (nebo kolize s predátorem) motorem evoluce.

Důležitý společný prvek obou Chylových instalací je moment „absence“. V případě dvousedadlové houpačky – jedna ze sedaček je prázdná, u autohavárie – nepřítomnost obou řidičů za volanty kolidujících automobilů. Existenciální metafora? Nepolapitelnost subjektu? Estetika mizení?

Je zde rozehrána významová hra mezi živým a neživým, člověkem a strojem… Ve skutečnosti ani osamělé dítě houpající se na houpačce pro dva není skutečným člověkem, ale (pouhou?) mechanickou figurínou, strojem, robotem, homunkulem, malým Golemem.

Chaplinova Moderní doba? …

Česko-brazilský filozof a teoretik médií Vilém Flusser (který zahynul v roce 1991 při autohavárii) by Chylovy mechanické objekty ocenil jako názornou ilustraci svého pojetí „automatu“. Technické řešení mechanického zařízení pohybujícího houpačkou je skryto pod dětskými (záměrně poněkud ošuntělými) šaty a činí dětskou postavu „černou skříňkou“, „mechanismem, u nějž kontrolujeme pouze vstupy a výstupy, aniž bychom věděli, co se odehrává uvnitř“. Analogicky Šimon Chyla „vykuchal“ (a v black box proměnil) střeva obou automobilů, když nahradil vysloužilé spalovací motory novými elektromotory (oba vraky „oživil“ vložením elektrického šému)…

Námi stvořené „aparáty“ nás zpětně ovládají…