10. 6. – 26. 7. 2024
Open Studio: 16. 7. 2024
Výstup z rezidence: 25. 7. 2024
Kurátorka a autorka textu: Tea Záchová
Jak dlouho a jakým způsobem spolu pracujete? Používáte během spolupráce nějaké společné postupy?
Po dlouholeté známosti je tento projekt prvním, na kterém jsme pracovaly osobně jako dvojice. Postupně jsme samozřejmě narazily na určité problémy, které vycházely z rozdílnosti povah, pracovních stylů a kulturních norem. Vzhledem k tomu, že jsme blízké kamarádky a k intimním způsobům výzkumu přistupujeme vlastně stejně, kdy se snažíme objekt zkoumání skutečně pochopit, bylo někdy obtížné sdělit si navzájem některé nevyslovené překryvy mezi zvukovými a ekologickými poznatky způsobem, který by propojil naše profesní a intimní světy, které jako blízké kamarádky sdílíme. Pokud jde o naše společné postupy, myslíme si, že společná oddanost touze poznávat svět novými způsoby, a to jak politickými, tak vztahovými, byla hnací silou tohoto projektu.
Tvoříte společně, nebo volíte jinou strategii, kdy kupříkladu jedna z vás vypracuje scénář a druhá vizualizaci, nebo jakým způsobem si dělíte práci?
Takto si práci nedělíme, ačkoli pocházíme z různých oborů, obě k nim přistupujeme svérázně. Demi upřednostňuje aktivní naslouchání a chůzi, kdy zdůrazňuje, že je snadné šokovat, ale naopak složité dát lidem pocit, že je o ně postaráno i v náročných prostorách. Jejím cílem je také podněcovat kritickou reflexi budoucích dějin, což dovede být vcelku niterný zážitek. Sabrina se zase zabývá spíše performativní prací s tělem a zkoumáním tělesné intra-akce, což se podle nás sice v okamžiku představení nebo výstavy pojí s radikalitou, ale zároveň se tak obchází otázky dlouhověkosti a životních cyklů. Ačkoli nám tedy oběma záleží na vytváření laboratoří pomalosti a někdy i dlouhých intra-agentních vztahů, jejich estetika a časovost jsou zcela odlišné.
Jak moc si myslíte, že bude diváctvo schopno se během výstavy ponořit do poslechu? Většinou je totiž zvyklé objevovat a konzumovat umění pomocí jediného smyslu, tedy zraku. Snažíte se tento smyslový vjem potlačit ve prospěch jiných?
Dotykem, a tedy spojením určitých zástupců nepůvodního invazivního druhu, se spustí zvuková socha. Ty se skládají ze specifické sonifikaci biodat rostlin, což znamená, že odpor rostliny se mechanicky mění na midi vlny a posílá se jako „informace“ do syntetizéru sloučená s terénními nahrávkami z okolních průmyslových pustin, odkud pocházejí. Kromě toho je trvale spuštěn živý proces sonifikaci biodat, který umožňuje poslouchat syrovější a bezprostřednější tok dat vzorku a to, jak se může měnit s atmosférou přítomnosti publika.
Mohly byste obecněji popsat koncepty spojené s vaším dílem, jako je monokultura a plurikultura rostlin?
Od podobných dichotomií bychom se raději distancovaly. Z části dle Sabriny kvůli tomu, že se nechceme zabývat zakořeněnými morálními rámci, které s sebou přináší dichotomie: monokultura – špatná, plurikultura – dobrá. Ta se totiž až příliš pojí s extraktivními dominantními shora řízenými vztahy mezi tím, co vnímáme jako lidské a ne-lidské. Podle Demi zase není nutné tyto kategorie vyloženě opustit a stačí se pouze divoce a radikálně vymezit vůči chápání těchto jazykových souborů a praktik jako něčeho, co podléhá morálnímu rámci, tedy že bychom je používaly jako nějaké sdílené označující, abychom mohly hovořit o empirickém momentu, pokud bychom přijaly zcela nepůvodní chápání. Protože je ovšem poměrně obtížné vymanit se ze způsobu, jakým snaha o předělání mnohdy pokračuje v zaměřování se na původní problematické pojmy, není ani tak důležité je zachovávat. Tj. neexistují ve stejném ontologickém rámci, který se snažíme formulovat.
Odkud se ony invazivní místní druhy vzaly a proč se vyskytly zrovna v této průmyslové oblasti?
V Pragovce nacházíme dle očekávání některé z nejběžnějších invazních nepůvodních druhů střední Evropy. Na místech, kde jsme se s nimi setkaly a kde jsme je posbíraly, je silně zahuštěná půda, která obsahuje velké množství pozůstatků toxinů z automobilky a jiné průmyslové zástavby stejně jako i makro odpad všeho druhu. V těchto problematických lokalitách se velmi přizpůsobivé a odolné druhy Solidago gigantea, Erigeron annuus a Ailanthus altissima šíří a poskytují stín svým souputníkům, kteří kráčí v jejich vyšlapaných šlépějích. Na svažitých plochách nebo tam, kde se vlivem jiných faktorů hromadí vlhkost, najdeme mohutnou Reynoutria japonica a některé druhy Robinia pseudoacacia.
