Výstava Petry Navrátilové nese název PPS – zkratku pro Post Post Scriptum, tedy Poslední poslední slovo. Zlatěné pod skriptem jako důraz na něco, co by mělo být dodáno, ale zároveň zůstává viset ve vzduchu. V archaické češtině bychom tomu říkali douška, ale zde se slova ohýbají, ztrácejí své obvyklé významy a skládají se do nových kódů. Kolážovitých, nejednoznačných, neukotvených.
Poslední slovo mělo historicky svou váhu – bylo to dodatečné sdělení na konci dopisu, poznámka vepsaná zpětně, protože do pevného toku rukopisu už nebylo možné nic vklínit. Dnes, v době digitálního psaní, kdy lze text donekonečna opravovat a přepisovat, se jeho smysl vytrácí. Přesto v sobě stále nese jakousi aktuální naléhavost, gesto připojené k tomu, co už mohlo být uzavřené.
Petra je povoláním restaurátorkou. Restaurování je dlouhodobý proces. Může trvat měsíce i roky, protože zde platí určité technologické postupy a pauzy. Každý zásah musí být smysluplný a nesmí dílo poškodit. Její volná tvorba naopak, i když z restaurování vychází, je zbavená těchto omezení. Je podstatně rychlejší, intuitivní, skládající. Petra kombinuje prvky bez ohledu na jejich původních význam, barokní ornament vedle renesančního štuku nebo malby z jiného kontinentu. Nejde o rekonstrukci minulosti, ale její přetavení do současnosti.
Tento přístup se odráží i ve vystavených dílech – kolážích rozdělených do souborů Bílých schránek a Černých schránek. Nevyprávějí žádný příběh, fungují jako jednotlivé obrazy, v nichž se už proměněné fragmenty historie staly novými znaky. Barokní dřevěný rám, skleněné ověsky lustru, renesanční kachlová kamna a omítky, štuky, malířské podklady a hřebíky z obrazů – věci, které už dosloužily a byly vyhozeny do suti při rekonstrukci památek či restaurování uměleckých děl. Petra je vytahuje zpět a přetváří je na nový materiál. Vrací je tak v novém seskupení, zbavené původního kontextu.
Další výraznou vrstvou koláží jsou vatičky, které Petra ručně motá. V restaurátorské praxi se používají k čištění obrazů – například ty s načervenalými odstíny nesou stopy bolusových tmelů, typických pro opravu barokních obrazů s červenou podkladovou vrstvou, zatímco ty zelené a modré už autorka cíleně dobarvuje, aby rozšířila jejich vizuální jazyk.
Ve vystavených dílech se tak spojuje restaurátorská preciznost s volnou tvůrčí dynamikou. Zatímco v restaurování je důležité zachovat dílo v co nejvíc původní podobě a nevnášet do něj svá vlastní gesta, v kolážích už není co chránit. Jsou to nové kompozice, ve kterých se minulost nerozplývá, ale přetváří. A právě touto podstatou Posledního posledního slova bych to zakončila: ne uzavírat, ale přidávat.
