Skupinová výstava
Místo, kde nasloucháme tichu
Sólová výstava Vladimíry Večeřové otevírá prostor, kde je možné na chvíli se zastavit, ztišit se a naslouchat nejen okolnímu světu, ale převážně sobě samému. Skrze jemná, ale hluboká gesta a materiály se před námi rozvíjí myšlenka prázdna – ne však jako negativního, kde něco chybí, ale jako citlivého místa, kde uslyšíme svoje vnitřní já, pokud se dokážeme na sebe naladit a soustředit. Ticho zde není prázdné. V podání Vladimíry Večeřové je plné – nasáklé jemným šelestem bambusu, vůní bílé lilie a dotekem hlíny.
Bílá lilie, která se v prostoru výstavy objevuje nejen vizuálně, ale i prostřednictvím jemné vůně, nese silnou symboliku očisty, léčení a návratu k vlastnímu středu. V bylinářství a starých tradicích byla spojována s obnovou vnitřních sil, léčením nadledvinek, které se vyčerpávají pod náporem stresu. V tomto tichém prostoru se lilie stává společníkem na cestě zpátky k sobě, k vnitřnímu klidu, který tolik potřebujeme. Stres nás totiž odvádí od sebe samých, od našich hlavních poslání. Lilie a její přítomnost nás zve do jiného vnímání času – pomalejšího, citlivějšího, vnímatelnějšího, možná i konejšivějšího, láskyplnějšího.
Prostor galerie se mění v místo, kde spolu zvuk a ticho vedou rozhovor. Odraz zvuku, ať již vaší chůze nebo vzdálené ulice, jemně připomíná dech pulsujícího místa, které nikdy není úplně tiché, stejně jako příroda, ale zároveň nikdy nekřičí. Tento zvuk, přirozený a zároveň téměř nepostřehnutelný, nás vede ke zpomalení vnitřního tempa, k možnosti slyšet nejen zvuky venku, ale i ty hluboko uvnitř nás.
Významnou roli hrají vázy – jednoduché, archetypální formy, které v sobě nesou hlubokou symboliku. Některé zůstávají neglazované, v barvě tělové hlíny, jiné jsou vypálené a pevné. Tento kontrast mezi syrovostí a zpevněním odkazuje k dualitě prázdnoty a plnosti, k procesu, kdy něco vzniká a potřebuje svůj čas, aby se stalo celkem. Vázy jako prázdné nádoby čekající na naplnění jsou obrazem nás samých – jakým obsahem naplníme sebe, své životy?
Tělová barva hlíny, jemná a zemitá, připomíná kůži, dotek, ale zároveň nese i další vrstvy významu. Vladimíra Večeřová propojuje tuto barvu s obrazem lososa – ryby, která se vydává na cestu proti proudu, aby se vrátila na místo svého zrození. Losos jako symbol vytrvalosti, síly a odvahy čelí proudům života, je jemně přítomen ve volbě materiálu, barvy, ale i v samotném gestu tvorby – jak se neustále dere a pohybuje se proti proudu. Vázy, podobně jako losos, nesou v sobě příběh návratu, cyklu a znovuobjevení vlastního středu.
Země, hlína, z níž vázy vznikají, je materiálem prvotního doteku – zeminy, kusu našeho já. Skrze ruce, tvarování, pomalé modelování, se rodí forma, která nese otisk času i těla. Váza je zároveň prázdnem, které čeká, a zrodem, v němž klíčí něco nového – jako semínko v zemi, které pomalu roste, skryto před zraky. V jejich tichu je obsažena naděje růstu, proměny a znovuobnovení.
Výstava tak otevírá prostor, kde se tělo, dech, příroda a myšlenky mohou znovu setkat. Místo, kde můžeme znovu slyšet to, co zůstává skryté pod nánosy každodenního hluku. Právě v jemnosti šelestu, v tichu mezi zvuky, ve vůni lilie, v tělovosti hlíny, se možná znovu začínáme ptát, jak vlastně naslouchat – sobě, světu, druhým. Jak se zastavit, když všechno spěchá a řve.
A možná právě tady, v tomto prázdném, a přesto plném prostoru, můžeme objevit, že návrat k sobě je návratem ke světu. Že naslouchat sobě znamená znovu se otevřít a z ticha a prázdna vytvořit nový svět.