Směna sice může skončit úderem hodin, ale její dopad ne. Around the Clock: The Factory Effect (Dnem i nocí: Efekt továrny) zkoumá, jaké stopy zanechává pracoviště i dlouho po skončení pracovní doby. Industriální prostor bývalé továrny Pragovka neslouží jen jako pouhá kulisa pro výstavy, ale jako prostorové východisko pro zkoumání vlivů průmyslových pracovišť na naše těla a životní prostředí. Umělecká díla Any de Almeidy, Poliny Davydenko, Sáro Gottstein, Martinse Kohouta, Jeleny Micić, Alicji Rogalské, Kateřiny Šedé, Forensic Architecture a Anny Witt obdobné úvahy podněcují. Každé z děl přitom působí jako prizma, které složitou problematiku láme jako paprsek světla a odráží konkrétními směry.
Ke zpomalení našeho tempa vybízí zvuková linie videa Unboxing the Future (Rozbalování budoucnosti) Anny Witt, která naplňuje prostory výstavy. Dílo se odehrává v Toyota City – městě vybudované okolo továrny a po ní pojmenovaném – sdružuje manuální pracovníky s těmi kancelářskými, aby společně uvažovali o představách budoucnosti bez práce. Prostřednictvím společně vytvořené choreografie zpomalují manuální zaměstnanci z výrobních linek své repetitivní pohyby, odnaučují se rychlosti a efektivitě a prostřednictvím výměny rolí zpochybňují zavedené hierarchie chování na pracovišti. Witt upozorňuje na to, jak jsou naše těla, identity, a dokonce i naše vnímání volného času utvářeny prací a kapitálem, a hledá moment zlomu. Výstavní prostor se otevírá širším ekologickým souvislostem, Red Analysis (Červená analýza) Jeleny Micić odhaluje odvrácenou stranu průmyslové výroby – její dopad na přírodu, zdraví a komunity žijící v okolí. Červený průmyslový prach se stává záznamem znečištění, environmentální újmy a hranic zodpovědnosti a zároveň odráží hlubší závislost na samotném systému, který jej produkuje. Stejně jako se výstava rozvíjí v prostoru, rozvíjí se také v čase – zavádí nás do žité reality nepřetržité výroby. About Night Shifts (O nočních směnách) Martinse Kohouta zkoumá, jak práce na směny přetváří životy a vztahy, a upozorňuje na to, za jakou cenu je vykonávána práce proti přirozenému rytmu těla. Další rozměr toho, jak továrny zasahují do života komunit, rozvíjí ve svém sociálně angažovaném projektu Nedá se svítit Kateřina Šedá. Výchozím bodem této dlouhodobé spolupráce s obyvateli české vesnice Nošovice byla na jejím začátku roztříštěná komunita a pocit rezignace, která následovala po výstavbě automobilky Hyundai. Na vyšívaných šátcích se objevuje kruhový výstřih – obrys továrního areálu přenesený z mapy – který slouží jako symbol i metoda, jimiž Šedá přetavuje paměť místa do textilní podoby. Prostřednictvím tohoto procesuálního přenesení umožňuje pomalé, kolektivní znovuzískávání identity, kdy se sdílená zkušenost stává archivem i aktem odporu.
Historický pohled na dopady průmyslu nabízí prostorová instalace Any de Almeida Fat History (Z tuku města), která zkoumá, jak továrna v Ústí nad Labem proměnila městské prostředí i každodenní život dělníků. Zatavením archivních fragmentů, suti a samotných tuků používaných při výrobě v továrně do ručně vyráběných mýdel vytváří de Almeida intimní archiv, který materiálně uchovává provázané dějiny průmyslu, městské transformace a každodenního života.
Mýdlo jako pojivo se objevuje také v soše Sáro Gottstein Nového 1194, kde upozorňuje na neviditelnou práci v domácnosti i v průmyslu. Gottstein si ve své práci přivlastňuje vakuově balené průmyslově prané ložní prádlo, současně narušuje optimalizované tovární procesy tím, že mýdlo pomalu rozpouští a nechává ho schnout na slunci. Tento zásah poukazuje na to, jak opakující se úkony, ať už prováděné doma nebo v institucionálním rámci, zůstávají často nedoceněné a považované za samozřejmost. Polina Davydenko ve videopráci Public Tinnitus (Veřejný tinnitus) obrací pozornost k jinému druhu opomíjené reality – k té, v níž se důsledky práce zapisují do těla. Dílo se odehrává ve východoukrajinské Dobropillji a reflektuje neúnavný hluk těžby uhlí – formu zvukového znečištění natolik všudypřítomného, že ho lidé přestali vnímat. To, co kdysi rušilo, se proměnilo ve stálé hučení, které místní obyvatelé vědomě neslyší, ale jež nikdy neustává. Jen ti, kdo přicházejí zvenčí, ho stále slyší. Současně Davydenko vytváří paralelu mezi hornickým městem a včelím úlem – místem, kde jsou přírodní zdroje nahrazovány: cukr za med, peníze za uhlí. Cukr za med, peníze za uhlí – levné náhražky, které pohánějí systém práce. Od ruské invaze Polinin otec z Dobropillji uprchl, úl osiřel a šum téměř zmizel – jen několik málo důlních ventilátorů je ještě v provozu. Většina jich už utichla, protože frontová linie se blíží.
Around the Clock obrací pozornost k tomu, co je nezvratné – k životům ztraceným nikoli náhodou, ale v důsledku systémů, v nichž se smrt stává vedlejším produktem zvyšování zisku, výroby a moci. Vyšetřování požáru v továrně Ali Enterprises v Karáčí z roku 2012, které provedl kolektiv Forensic Architecture, odhaluje, jak jsou globální dodavatelské řetězce a poptávka po zboží udržovány systémovou lhostejností a neúctou k životu zakořeněnou v globální nerovnosti. Požár, který si vyžádal životy 259 zaměstnanců továrny, je předmětem probíhajícího soudního řízení. Prostřednictvím prostorové analýzy, digitálního modelování a svědectví přeživších vytváří Forensic Architecture síť důkazů, která zpochybňuje dominantní narativy – a podporuje občanský odpor nejen v soudní síni, ale i ve veřejném prostoru, včetně samotné výstavy.
Od ztráty k uchování v paměti – výstava se obrací k těm, kterým je ve veřejné paměti jen zřídka věnován prostor. Monument to Precarious Workers (Pomník prekérně zaměstnaným) od Alicje Rogalské se rozprostírá přes stěnu galerie. Fotografie zachycuje okamžik z performance – pět zaměstnanců zůstává několik hodin nehybně stát v pózách příznačných pro jejich profese. Pomník se na krátkou dobu objevil v oblíbeném parku v polském lázeňském městě, přitahoval pozornost a poté zmizel – stejně jako životy a boje jeho protagonistů: prekérně pracujících. V kontextu násilí, vykořenění a systémového zanedbávání, které výstavou prostupuje, se dílo Rogalské stává výzvou k vytvoření prostoru pro ty, které historické památníky často opomíjejí – výzvou k odmítnutí zapomínání a k upozornění na to, co bývá záměrně přehlíženo.
Na závěr se výstava Around the Clock: The Factory Effect snaží vyprovokovat kritické uvědomění toho, jak naše každodenní jednání utváří ekosystémy, které obýváme. Zároveň chce diváky inspirovat k tomu, aby nezůstávali pasivními pozorovateli dějin, ale aby si uvědomili, že jsou aktivní účastníci utváření změn. Díky různorodým přístupům zúčastněného umělectva je zřejmé, že každá osoba má potenciál.
